Každá z vás doma měla, má nebo bude mít, mimoně domácího. Možná jsme i my, ženy, pro své muže, mimoňky domácí, ale moc bych tomu nevěřila. A víte proč?

Myslím si, že většina z nás navštěvuje lékaře opravdu v případě nejvyšší nouze a že se většina z nás snaží žít tak, aby nám naše tělo vydrželo co nejdéle v provozu. Nicméně někteří senioři urputně a pravidelně navštěvují „své“ doktory a od nich míří do „své“ lékárny, aby si domů odnesli plné igelitové tašky „svých“ léků.

Příběh, který vám budu vypravovat, jsem slyšela před mnoha lety. Od té doby ho často vyprávím a pokaždé je přijatý s nadšením, a jak se průběžně dozvídám, má na mnoha zahradách, včetně té naší, následovníky.

Budu vám vypravovat o dvou lázeňských zvláštnostech, na které si během roku nevzpomenu, a přesto se u mě objeví hned první den, když do lázní přijedu.

Většina z nás má svou dovolenou za sebou, nicméně, popřejme těm, které jejich dovolená ještě čeká, ať si ji krásně užijí i za nás, a vy ostatní pojďte společně se mnou zavzpomínat na jeden můj prázdninový den, který jsem prožila... s koprovou omáčkou!

Ráda chodím do drogerie v Husově ulici u náměstí, hned vedle knihovny, ve které jsem od šesti let byla víc než doma, nejenom jako čtenářka, ale chodila jsem tam i pomáhat. Naproti knihovně jsem se totiž narodila.

Blíží se doba prázdnin a dovolených, kdy budeme s našimi drahými trávit více času než obvykle, a tak je nejvyšší čas, abych vám, moje milé posluchačky, připomenula nejhorší zvyk našich mužů!

Na místě, kde bych to čekala nejméně, jsem uviděla čtyřlístek, který jsem nehledala. Prostě jsem se podívala do trávy a koukala přímo na něj. Utrhla jsem ho a říkala si, musím ho někomu dát, pak teprve přinese štěstí.

V roce 1966, v prvním ročníku střední školy, jsme dostali za úkol napsat slohovou práci na téma: Kdo nepřežije rok 2000. Psala jsem o blbci, protože jsem si naivně myslela, že blbec určitě nepřežije. Bylo mi šestnáct a rok 2000 se mi zdál nepředstavitelně daleko, vždyť mi v té době bude strašných padesát let, říkala jsem si.

Ta paní zavolala v době, kdy se mi to nejméně hodilo. Bylo to neznámé číslo, tak jsem zaváhala, jestli mám telefon zvednout, ale nakonec jsem to udělala. „Dobrý.. den! To... je... paní... Fuchsová?“