Možná, že je mezi námi někdo, kdo ještě nikdy nic u vietnamských obchodníků nekoupil, ale nezdá se mi to moc pravděpodobné. Osobně si nemohu vynachválit džíny u nich koupené, které jsou mi nádherně dlouhé a skvěle padnoucí. A totéž říká i dcera Rita.

Určitě znáte písničku Petra Spáleného, Obyčejný muž. Nevěř tomu, že jsem výjimečný, že krásným dámám jsem nebezpečný, vždyť já za chvilku s tebou jsem ti vděčný, jsem jen obyčejný muž.

…Tak nám přejmenovali panťák, paní Millerová, řekl by Švejk a pokýval by hlavou. Jojo, to tak bejvá. Někdo je celej život lotr, ale když umře, stane se z něj světec. A z našeho panťáku se na jeho konci stal žabotlam.

Na konci padesátých let minulého století jsme si chodili hrát na kolínské náměstí. Bylo nám od osmi do deseti let, a všichni jsme bydleli v okolních ulicích. Scházeli jsme se tam odpoledne i večer a hráli si většinou na válku. Někdo byl Němec, jiný Rus. Někdo byl statečný, jiný zbabělý. Stříleli jsme po sobě, vymýšleli si různé nebezpečné situace, ze kterých jsme se statečně dostávali, pochodovali jsme.

Před týdnem v sobotu byl sedmnáctý listopad. V kalendáři je u tohoto data napsáno: Státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii, ale já si myslím, že většina z nás sedmnáctému listopadu říká a bude ještě dlouho říkat, výročí „sametovky“ a ti, co se narodili po „sametovce“, budou tápat, proboha, co je to zase za státní svátek?!

Všichni, kdo jste byli někdy na pláži, víte, že na pláži máte všechno jako na dlani a pláž na ostrově Samos, nebyla výjimka. Ty dvě Němky, malou a velkou, nešlo přehlédnout. Ona štíhlá, blonďatá pětatřicítka a její pětiletá dcera. Ona nervózní, dcera zakřiknutá, poslušná.

Muži to mají v krvi. Jsou lovci! Touží přitáhnout do své rodiny kořist a hřát se v obdivných slovech a pohledech své ženy a svých dětí. Potřebují obdiv!

Vypadají jako pavouci. Belhají se o berlích, nemotorně a pomalu, a není divu. Jsou po operaci kyčle nebo kolena a z nemocnice, kde je operovali, je do lázní přivezla sanitka.

Mnoho z vás určitě ví, jaký je rozdíl mezi kolouškem a srnečkem. Já ne. Až do letošního července jsem žila v domnění, že koloušek je totéž, co srneček. A stejně na tom byl i pan Fuchs, který na mě jednou, v pozdním odpoledni, zavolal do chalupy. „Vem si foťák! Máme tady kolouška!“

Kdo byl v lázních, ví, že se tam pacienti rádi smějí. Všem se nám líbí pospolitost, která při našem společném smíchu vzniká. Smějeme se všichni. Mladí, staří, více či méně postižení, vozíčkáři i ti po běžných operacích.