Bůh změnil náš život a jeho věci by pro náš měli být nejzásadnější, protože jsou to ty nejlepší. Jak to máme my? Hledáme jen základní pojetí víry nebo usilujeme o plnost?

Bůh jedná s jednotlivci, ale jedná i s většími celky. Generace Mojžíše, Jozua a Soudců byly rozdílné svou vírou. V každé z nich byli lidé, kteří se své generaci vymykali. Jakými lidmi budeme my?

Jaká je naše ochota nechat se vést? Vést se Bohem, nebo i lidmi, kteří nás mohou posunout dál. Jsme nastavení, že se chceme skutečně dát vést?

O tom, co je úspěchem v Božích očích, a že to nemusí být v souladu s tím, co je úspěchem v lidských očích. A také o tom, jak zjevovat Boží život a Boží moc.

Bůh v našich bitvách nemlčí, ale jedná. Gedeon měl s Bohem již zkušenosti, věděl, že se na něj může spolehnout. Přesto měl strach a Hospodin to věděl. Povzbudil ho tak, aby mohl směle jednat a porazit Midjánce s pouhými 300 muži.

Různé generace mají různé zkušenosti a zvyky a to může vést ke konfliktu dokonce i v církvi. Jaký je Boží plán pro generace? Potřebujeme se nebo je lepší se jedna druhé vyhnout?

Všechno důležité, co umíme a čím jsme, jsme se naučili. Stálo nás to úsilí a k mnohému jsme potřebovali druhé lidi. Podobně ani život s Bohem a následování Krista nejde bez učení a učitelů. Proto i Ježíš přichází jako učitel a připravuje své učedníky na velkou misi učit další.

Gedeon stále zápasí s obavami a pochybnostmi, ale uctívá Hospodina a poslechne ho. Hospodin cení naši upřímnost a odpovídá na naše nejistoty. V konečné fázi je zásadní, zda dáme přednost poslušnosti před čímkoli.

Nemáme ochabovat v činěních dobrých skutků, protože jsou přínosné, užitečné a důležité. Ale stačí nám rozum k tomu, abychom dokázali poznat, co je skutečně dobré?

V tomto kázání se Jakub Černý zamýšlí nad velkým přikázáním „milovat bližního jako sám sebe“.  Ukazuje, jak můžeme přikázání desatera vztáhnout k lásce k bližnímu a prakticky je uchopit pro náš všední život. Zamýšlí se také nad tím, kam až tato láska sahá a kde má svůj zdroj.