Pozemská civilizace je na tom tak špatně, že by měla skončit, myslí si čínská vědkyně, kterou traumatizovala Kulturní revoluce. Do vesmíru vyšle signál – prosbu o pomoc při sebevraždě lidstva. Kdo ji vyslyší? A co všechno čeká lidstvo v temném lese univerza?

Jako malá měla ráda filmy Akiry Kurosawy. Pak vzala do ruky Murakamiho Afterdark a Japonsko Annu Cimu (*1991) definitivně pohltilo. Před pár týdny vydala mladá japanoložka svůj první román. Od Murakamiho si půjčuje zápletku jako ze sna, přidává důmyslnou literární pátračku i svébytný vypravěčský styl.

Herbář k čemusi horšímu je sbírka poskládaná z básní – nalezených objektů, ze vzletných obrozeneckých veršů v daktylu a trocheji, ale i ze vzkazů na diskuzních fórech. „Je to něco mezi skládkou a fasciklem, kde je všechno dobře srovnané a opoznámkované,“ říká básník Petr Borkovec o knize, která ve své chaotičnosti ukrývá obdiv k přírodě i k jazyku.

„Sranda a poučení,“ vymýšlí Petr Januš nové motto nakladatelství, které před osmi lety založil se svým kamarádem Jaroslavem Tvrdoněm. „Sranda, poučení a sebevraždy,“ doplňujeme nakonec. Studio Rubato vydává krásnou prózu i esejistické texty, které nepostrádají humor, ale často z nich taky mrazí.

Filmy, psy, kočky, jógu a taky několik vražd – to všechno najdete v debutovém románu Sen letící želvy od Nory Eckhardtové. Ze všeho nejdůležitější jsou tu ale sny – ty, co se nám zdají v noci, i ty životní.

O knize rozhovorů se šumavskými poustevníky Raději zešílet v divočině se mluví už od března. Pokud jste o ní ještě neslyšeli, letní měsíce jsou pro její četbu ideální. Klidně si ji vemte na výlet do šumavských lesů. Dost možná tam pak budete chtít zůstat. Bestseller Aleše Palána o tom, jaké to je, vykročit ze systému, už spoustě lidem změnil život.

Idylka na Starém bělidle, vzpomínky na prázdniny u babičky a dědy nebo třeba touha odstěhovat se z města a pěstovat si vlastní bio ředkvičky. Ať už si s vesnicí spojujete jakékoliv představy, Petra Dvořáková vám je svým románem Dědina nejspíš rozmetá. A vy budete jen dál a dál otáčet stránky a hltat příběhy, které vypráví její postavy.

V noci na 27. května roku 1980 došlo v jihokorejském městě Kwangdžu k masakru. Útok na civilisty měla na svědomí vláda, která chtěla potlačit společenské vzbouření proti cenzuře a skoro neexistujícím právům pracujících. Dodnes se neví, kolik při masakru zemřelo lidí – možná dvě stě, možná dva tisíce. I kdyby ale tragická událost z roku 1980 měla pouze čtyři oběti, spisovatelka Han Kang vám jejich příběhy vypálí do paměti tak, že nikdy nezapomenete.

Malé a velké dějiny – protínají se, nebo míjejí? Badatel a prozaik Jiří Padevět si právě s tímhle motivem pohrává ve své knize mikropříběhů Ostny a oprátky.

Románová road movie z roku 1985, to jsou Rakvičky Ireny Douskové. Dvacetiletá Róza vyráží autostopem za Ostravákem, cestou napravuje vztahy se svou vlastní sestrou a ze svých řidičů jako by tvořila sociologickou sondu do posledních let komunistického Československa.