Pro televizní série, které chrlí streamovací platformy, je typické, že se jejich tvůrci ohlíží do minulých dekád přes nostalgicky rozostřený filtr a znepokojení ze současného vývoje spíš promítají do dystopických vizí blízké i vzdálené budoucnosti. Z pohledu angažované režisérky Avy DuVernay, jejíž čtyřdílná minisérie When They See Us je k vidění na Netflixu, ale devadesátky rozhodně nebyly žádná idyla.

Prostor bývalých městských lázní v Jablonci nad Nisou na jeden den ožil. Anna Strnadová z ArtproProstoru a Pavlína Müllerová z Mjölk architekti zorganizovaly akci s názvem Nádech pro lázně. Cílem je upozornit na léta chátrající secesní budovu, kterou má ve vlastnictví město. Na akci vystoupily se svými instalacemi tři desítky umělců. Jak samotná akce vypadala? K čemu by měla do budoucna budova sloužit?

Cílem projektu Fakta o klimatu je změnit styl diskuze, která se v současnosti o klimatických změnách v Česku vede. Proč jsou na vině nejen politici, ale také novináři a vědci? Poslechněte si celý rozhovor, kde projekt více přiblížili v rozhovoru Ondráš Přibyla a Marek Lahoda.

Hynek Bočan vystřídal v životě několik žánrů, ale jeho nejslavnějším filmem, který na nás hraje z televize každé Vánoce, je pohádka S čerty nejsou žerty. Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti mu byla letos věnovaná celá sekce filmů a na slavnostním zahájení převzal cenu od Asociace českých filmových klubů. Na festivalu jsme si s ním pak sedli na dvorek Reduty a povídali si o seriálech, současném českém filmu i vzpomínkách na Jaroslava Foglara.

„Lidé se stydí a bojí se najít vlastní způsob, jak sami sobě naplno a svobodně naslouchat,“ říká srbská hudebnice Marija Balubdžić. Svým sólovým projektem Umbra zkoumá škály a zákoutí lidského hlasu a zvládá kombinovat experimentální i taneční hudbu. Na festivalu Pohoda jsme spolu mluvili o krásách improvizace, stereotypech ženského hlasu, o jeho využití jako nástroje i o snaze o nejpřímější vyjádření skrze hudbu.

V minulosti převládal názor, že autismem trpí častěji chlapci než dívky. Podle Britské autistické společnosti je poměr stanovené diagnózy až 1 : 5. Novější výzkumy ale naznačují, že se může jednat i o špatné diagnostikování. „Teď už víme, že autismus u dívek může vypadat trochu jinak,“ říká americká psychiatrička Noa Navot. Z čeho vychází tento nepoměr? Proč jsou dívky často špatně diagnostikované? A co znamená prožít dětství bez správné diagnózy?

„Antropologie mi dala příležitost dostat se ven ze západního myšlení a zjistit, jak se lidé v různých částech světa zabývají podobnými problémy,“ říká americký antropolog Rick Feinberg, působící na Univerzitě Palackého. Po jeho nedávné pražské přednášce o soutěživosti a spolupráci jsme si povídali o tom, co se stane, když sociální darwinismus konfrontujete s antropologickými zjištěními, proč je lidská přirozenost mýtus nebo v čem nás brzdí západní myšlení.

Lužická ulice na pražských Vinohradech má mezi památkově chráněnou zástavbou Prahy 2 výlučné postavení. Dost často o ní někdo řekne, že je to nejhezčí ulice v Praze, turisté se sem chodí fotit na Instagram a ti, co jenom procházejí, jdou raději stínem uličního stromořadí v Lužické, než aby šli jinudy. Nezaměnitelný charakter ulice utváří alej osmdesáti břestovců západních, jejichž koruny nad silnicí se proplétají v mohutnou zelenou klenbu.

Slunovrat se právem stal jedním z nejchválenějších hororů letošního roku. Režisér Ari Aster v něm vzal dědictví folk hororu a přenesl ho do odlehlé švédské vesničky. Stejně jako zlověstná vesnička Hårga je i jeho snímek jako promyšlená past na turisty, která si sice dává načas, než sklapne, ale zase zabíjí naprosto spolehlivě.

Dvojici scenáristů a režisérů Benoîta Delépinea a Gustava Kerverna si filmoví fanoušci pamatují pro černohumorné grotesky, za jejichž cynickou slupkou i nevyzpytatelnými eskapádami se vždy skrývalo humanistické jádro. Takový byl třeba film Louise-Michel (2008), v kterém se titulní postavy vydávají zabít bezcitného šéfa továrny. S novou komedií Je mi fajn s.r.o. se Delépine a Kervern dosud nejvíce přiblížili mainstreamu. Jak to dopadlo?