Z mariánskolázeňského nádraží jsem po maturitě odjela do Prahy a už jsem v ní zůstala. Zpovzdálí jsem sledovala, jak se rodné město stává nudnějším a ospalejším. Před pěti lety se ale něco změnilo – mladí rodáci se začali vracet domů ze zahraničí. Když zjistili, že tu není co dělat, uspořádali první kulturně-společenský festival. Začal nový příběh Mariánských Lázní, spolku Švihák i staronového filmového festivalu. Lázeňské město chce teď zpátky svůj ztracený věhlas.

Zatímco v Česku 1. července spousta rodin balí kufry a míří na dovolenou, v kanadském Quebecu je rušno úplně jinak. I když i tamním dětem začínají prázdniny, provoz v ulicích je ještě hustší než jindy. Ulicemi projíždí náklaďáky i po střechu naplněná osobní auta. Chodníky jsou plné věcí, které čekají na odvoz. Lidé nosí těžké skříně, křesla i tašky s oblečením. Moving Day, den stěhování, je tu už tradicí. Obyvatelům totiž 1. července končí nájemní smlouvy.

„Dobrodružné hřiště v Baltic Street je místo, kde se dá totálně ponořit do hry. Děti přicházejí, kdy chtějí, o hřiště se starají 3 dospělí, kteří pomáhají při hrách, vaří a dětem od 6 do 12 rozdávají vodotěsné obleky. Autorem veřejné zakázky je kolektiv Assemble a děti z Dalmarnocku v Glasgow,“ stojí v portfoliu kolektivu, který není tak docela umělecký, ani architektonický, každý člen dělá něco. Výsledkem bývá kompletní malá fungující společnost, hřiště, kino i nová ulice.

„Nakonec budeme žít někde ve stanech za městem,“ zoufají si lidé z ubytoven v Ústí nad Labem, kteří se museli během uplynulého měsíce vystěhovat. Nestalo se. Nikdo ale neví, co se bude dít, až zavřou další ubytovny. A podle těch, kteří situaci sledují, se zavírat budou. Odrazit se ode dna bude v Česku, alespoň na některých místech, nejspíš čím dál těžší.

První Sicario byla senzace. Film s nízkým rozpočtem, indie režisérem a debutujícím scenáristou rozechvěl vnitřnosti publika brilantní kombinací intenzivní žánrové podívané a nezaměnitelného zpracování. Mexické pomezí a válka s drogovými gangy tu nabraly bezmála biblických rozměrů.

„Původní Hérakleitův výrok o tom, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, je pro mě už tak nadužíván, že se z něj stala otřepaná fráze, která nic neříká,“ vysvětluje malíř Lubomír Typlt, proč se jeho aktuální výstava v Galerii Václava Špály jmenuje Neutopíš se dvakrát v téže řece.

Projekt Meetina vzniknul na začátku roku 2017 a jeho cílem je nabízet individuální i skupinové psychoterapie, tematické semináře či workshopy. Aktuálně sídlí v Prostoru 39 na pražském Žižkově a oficiální zahájení činnosti je naplánováno na září. Nejen o Meetině samotné, ale i o psychoterapeutické praxi a jejích úskalích mluvily ve studiu Aneta Plýhalová a Klára Matějíková.

„Alkohol a nikotin zabíjí miliony lidí ročně, konopí a psychedelika ne,“ tvrdí Amanda Feilding, britská obhájkyně vědeckého přístupu k psychotropním látkám. Podle ní je světová drogová politika katastrofální. Navrhuje financovat výzkumy, posílit informovanost veřejnosti a pracovat na tom, aby se k lidem dostávaly bezpečné látky. Její názory samozřejmě vyvolávají odpor, zejména u politiků. „Dekriminalizace není cesta,“ prohlásil například bývalý britský premiér Cameron.

Vzít komiks k vodě je trochu jako jít do kostela v bikinách. Neuctivost z toho jen kape, a tak si, než se začtete, nejdříve řádně utřete ruce. Teď už můžete.

Projekt Meetina vzniknul na začátku roku 2017 a jeho cílem je nabízet individuální i skupinové psychoterapie, tematické semináře či workshopy. Aktuálně sídlí v Prostoru 39 na pražském Žižkově a oficiální zahájení činnosti je naplánováno na září. Nejen o Meetině samotné, ale i o psychoterapeutické praxi a jejích úskalích mluvily ve studiu Aneta Plýhalová a Klára Matějíková.