Poutník

Američané stáli už den po vypuknutí Pražského povstání v roce 1945 v Plzni. Hluboko na české území do východočeských lázní Velichovky poslali vyjednávací a do Prahy průzkumnou misi. Obě navázaly přímý kontakt s pražskými povstalci, Češi je na mnoha místech vítali jako osvoboditele. Jenže těmi se nakonec měli v Praze oficiálně stát vojáci Rudé armády. Proč tomu tak bylo a proč Američané nepostoupili dál? Natočil jsem o tom pořad Historie Plus pro Český rozhlas. 

V roce 1948 se touhle dobou v Praze neodvratně schylovalo ke komunistickému puči. Před časem jsem o tom dělal pořad Historie Plus z odtajněných amerických diplomatických depeší z klíčového období před i během února 1948. Dostal jsem je od amerického State Departmentu, tedy ministerstva zahraničí.

Rozdělená Amerika. Je to klišé nebo realita? Opravdu rozděluje prezident Donald Trump Spojené státy? Nebo bylo jeho zvolení spíš výsledkem rozdělené Ameriky? Na to jsem hledal odpovědi v Las Vegas, San Francisku, Pottsvillu v Pensylvánii i v Praze. A natočil jsem o tom pořad Zaostřeno pro Český rozhlas Plus. 

První americká viróza mne zaskočila svým docela krutým průběhem. Vzpomněl jsem si na to teď, když jsme se tak často zabývali koronavirem a tak sem přikládám povídání, které jsem v roce 2008 poslal do Zápisníku zahraničních zpravodajů Českého rozhlasu. 

Řekne-li se Brusel, vybaví se většině lidí nejspíš Evropská unie. Možná i soška Manneken Pis: Čůrajícího chlapečka  a možná budova renesanční radnice v centru města, nebo Atomium , symbol světové výstavy z roku 1958 a poválečného průmyslového boomu. Zhruba před 14 lety (2006) jsem v roli nového zpravodaje Českého rozhlasu poznával, že je Brusel mnohem zajímavější, než se může zdát. A poslal jsem o tom tuhle reportáž.

Tohle je ochutnávka pořadu Zaostřeno, který jsem pro Ceský rozhlas Plus točil mimo jiné ve žďárské Základní umělecké škole Františka Drdly. O čem to je? Česko dá jen letos 7 miliard korun na platy učitelů zhruba 500 základních uměleckých škol. Drtivou většinu z nich zřizují obce a kraje, která dalšími miliardami financují jejich provoz, asi desetina je soukromá nebo církevní. Velmi početná síť základních uměleckých škol je naprostým evropským a zřejmě i světovým unikátem. Vyplácejí se naší zemi takové investice do umělecké výuky dětí? A jestli ano – proč? 

Na první pohled se to může zdát být jasné: kde jinde by měl být americký Západ než prostě na západě severoamerického kontinentu? Jenže západ je jenom směr a vždycky byl. Hranice, kde ten pravý, Západ začíná a končí byla proto proměnlivá v čase. A Američané dodnes v tom zjevně nemají tak úplně jasno.

Rembrandt van Rijn vyrůstal v Leidenu.  Když se proháněl uličkami univerzitního města jako kluk, nic nenasvědčovalo, že z něj vyroste jeden z největších géniů západního umění. Jeho otec byl prosperující mlynář, vlastnil několik domů, které pronajímal a byl činný i v městské samosprávě. Malý Rembrandt tak na tom vůbec nebyl špatně, měl jen smůlu, že se narodil jako deváté z deseti dětí a neměl proto naději, že by otci zdědil živnost. A tak se dal na malování .... Tuhle rportáž jsem v Leidenu natočil v roce 2006, když si tam připomínali 400. výročí jeho narození. 

Kino Avalon ve Washingtonu promítá už skoro sto let (od roku 1923). Pyšní se tím, že je neziskové, nezávislé centrum filmového umění a když chcete ve Washingtonu vidět něco jiného, než obvyklou hollywoodskou produkci, je Avalon jedním z míst, kam se dá zajít. V letech 2008 - 2013 jsem tam byl hodněkrát na českých filmech. Dávali je tam díky Vilmě Anýžové, která v té době měla na českém velvyslanectví na starosti kulturu. Možná jen pokračovala v něčem, co už bylo rozjeté před jejím působením ve Washingtonu. Jak jsem zjistil při pohledu na stránky Avalonu, tradice projekcí českých filmů v tomhle kině pokračuje. A tady je moje 12 let stará vzpomínka na jedno představení.

Když jsem se probíral archivem reportáží rozhovorů z cest, našel jsem tam tenhle záznam z povídání s Viktorem Koženým z roku 2003 na bahamském Lyford Key. Není to, pravda, až tak moc o cestování, jako spíš o naší společné polistopadové historii. Ale snad to nevadí, když to sem přidám. Mimochodem, tou fotkou jsem prý tenkrát podráždil některé kolegy v rádiu. Nevím které, ale řekl mi to jeden z nadřízených, jména prozradit nechtěl. Dneska s odstupem času té fotky nelituji. Spíš naopak  :-)