Nejhroznější středověký antisemitský obraz jsem viděla v Krakově v Muzeu Czartoryských. Svatý biskup na něm leží na rakvi a žid ho šlehá důtkami. V Oblastní galerii v Liberci na výstavě Obrazy zášti vystavili projevy antijudaismu a antisemitismu ve výtvarném umění od středověku do současnosti.

Do roku 2019 znali Oceana Vuonga jen znalci americké poezie. Od chvíle, co vyšel jeho debutový román Na Zemi jsme na okamžik nádherní, se ovšem jeho jméno začalo šířit světem. Díky nakladatelství Vyšehrad a překladu Martina Světlíka teď dorazilo i do Česka. V této próze se Oceanu Vuongovi podařilo propojit melancholickou a vynalézavou poetiku všednodennosti hned s několika zásadními tématy současné světové literatury.

Když jedete v zimě do Itálie, měli byste počítat se vším. Se sluncem, ale i s deštěm, sněžením, nebo vichřicí, s hotely s topením, ale i bez. Zimní Itálie je plná překvapení. A proto, když můžu, čtrnáct dní před Vánoci vyrážím do zimní Itálie za dobrodružstvím. Nejedu tam ale nic objevovat. Itálii přece objevilo a milovalo už tolik cestovatelů.

Zítra je Štědrý den a moje skoro dospělé dcery ještě bydlí, už nebydlí doma. Moje dcery jsou na odchodu. Dosud neodešly, ale už nežijí uvnitř domu. Ještě neodešly, ale už si ke společnému stolu nesedají doopravdy, ačkoli u něj občas sedávají.

Vánoce slavíme několik dní po zimním slunovratu. Tma našim životům ještě fakticky vládne, ale v jejím lůně už raší světlejší dny. Naše životy poslední roky připomínají vleklou temnou noc bez konce. Celé pandemické období bychom mohli nazvat kolektivní temnou nocí, abychom si vypůjčili obraz sv. Jana od Kříže. Tento mimořádný barokní básník a mystik nalezl tiché světlo v útrobách temnoty, když byl svými spolubratry uvězněn, protože se pokoušel reformovat karmelitánský řád.

„De Montaigne je typický Probouzeč duchů, osvoboditel v nejvlastnějším slova smyslu a málokdo z našich předchůdců učinil tolik jako on, aby nás, svoje potomky, naučil chodit po vlastních nohách, a po dvou.“

Stojíme v potemnělé místnosti před obrazem, který je ještě o řád temnější. Prohlížím si dřevěnou vyřezávanou lavici pro dva hned nalevo od něj. Za zády mám prosklenou vitrínu, na zemi napravo od obrazu leží pod sklem kus látky s hebrejskými znaky. Hostitel Stefan Kraus se na naši malou skupinu obrací otázkou: „Co vidíte? Co vás napadá?“

Včera jsem se celý den bál, a proto jsem polykal příbory. Je to světlem končícího roku, které už v pět odpoledne zhasíná – lhal jsem si, abych se utěšil – že jenom když polykám příbory, vůbec ničeho se neobávám? Když polykám stříbrné příbory, pomyslel jsem si, ani se na nic netěším – ale to se už nějakou dobu nepozná.

„To do tmy stihnete!“ Říká nám kamarádka a posílá mě s rodinou na vrchol skal. Dcera i po celodenním výletování stále ještě vypadá, že to zvládne, tak proč ne. Procházíme kolem pár chalup, které hostí jen víkendové výletníky, protože kromě rodiny naší kamarádky Pavly tady skoro nikdo už trvale nežije.

Kdysi významné poutní místo dnes leží uprostřed průmyslové krajiny dolů tak jako perla pohozená v blátě. Významné duchovní středisko bylo po roce 1945 opuštěno původními obyvateli, kteří dlouho své posvátné místo nazývali Maria Kulm. Poutníci sem přestali putovat a ateistický režim dokonce obec na třicet let přejmenoval. Najednou tu byl Chlum nad Ohří. Dnes se ledacos napravilo, ale klášter je pustý a poutníky tu nepotkáte.