V covidových vlnách a časech mi ze všeho nejvíc chyběla sauna. Od čtyř let jsem zvyklá každý zimní nebo podzimní týden tam zajít. Sauna je pro mě součást duševní, nikoli až tak fyzické hygieny. Jen v sauně dokážu vypnout nepřetržitý a dost často únavný a otravný proud myšlenek. Je to pro mne meditace, relaxace, zklidnění, wellnes, oraz, a tohle všechno dohromady.

Den co den se k němu vracím. Někdy hned ráno, někdy přes den nebo i pozdě večer. Přitahuje mě jako magnet, jako vesmírná černá díra. Je to zrcadlo, ale člověk se v něm skoro nevidí. A přesto bystří pohled. Je to víc než zrcadlo, je to obraz. A navíc visí v kostele.

Na podzim se mlha na broumovských hřebenech válí jako tekutý dusík. Sune se z vrchu dolů a pokrývá jejich celý objem, jako by byly zabalené do vaty. Z vesnice do vesnice na sebe křičí kohouti, na stráních se červenají šípky a na loukách pod nimi se pasou krávy. Když kolem nich projdete, na chvíli k vám zvednou své klidné oči, máchnou ocasem a pak se zase zaměří na ukusování trávy.

Když v Amsterodamu vystoupíme na hlavním nádraží z vlaku a přeplavíme se lodí přes záliv s podivným jménem IJ, ocitneme se ve čtvrti s neméně zvláštním názvem NDSM. Není obvyklé, aby se městská čtvrť jmenovala pouhou zkratkou; tahle zastupuje název Nizozemské společnosti doků a loděnic – o nizozemskou výslovnost se s dovolením pokoušet nebudu –, obřího areálu, na jehož bývalých pozemcích se rozkládá.

„Jsem hrdá jako dojnice se sedmi vemeny,“ zareagovala Marieke Lucas Rijneveld, když vyhrála prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu za svůj román S večerem přichází tíseň. A v této reakci se pravděpodobně ukrývá takřka vše ze svérázné a naprosto originální poetiky Marieke Lucas Rijneveld – osoby, která se neidentifikuje s mužskou, ani ženskou identitou a sama o sobě říká, že se „nechází tak někde uprostřed“.

Ta kniha má velikost zhruba poštovní pohlednice, pokud si pohlednice ještě pamatujete. Na rubu pohlednic životní příběhy tří žen, komplikované a nejednoznačné. Nedivím se, že mi do schránky dorazily teprve tři desetiletí po listopadu 89. Doposud měly přednost jednoznačnější portréty dobra a zla.

Doba vytahuje z našich kostí a vnitřností křehkost, nejistotu a zranitelnost. Tato epocha je epochou zranitelnosti. Zatímco Evropou se valí už pátá vlna covidu, na hranicích Evropské unie, mezi Polskem a Běloruskem, v zemi nikoho, v mraze a bez dostatečného množství léků a jídla se pohybuje několik tisíc lidí, kteří nemůžou tam ani onam. Jsou mezi nimi i malé děti. Tu křehkost, jakou musí cítit oni, si zkouším představit jen marně. Ale i tak zranitelnost dobře znám.

Prvek očekávání byl vystřídán prvkem zklamání, když se koncem října polární záře v Česku neukázala. Sociální sítě bzučely dotazy a tipy ohledně toho, odkud, kdy a jak auroru borealis nejlépe pozorovat. Ale oblak nabitých částic vyvržených Sluncem se nakonec předvedl jen v severských zemích.

Má to být ranní úvaha, ale někdy se člověku vůbec uvažovat nechce. Už dva měsíce chodím na své cestě z domu na zastávku kolem jednoho baru. Říkám bar, ale vypadá spíš jako klubovna – dvě malé místnosti, obyčejné dřevěné stoly, nic zvláštního. Přes den tam je zavřeno, otevírá se až večer.

S největší radostí tě doprovodím, paní,půjdeš-li tam, kam půjdu jáZde, na konci života,pod matným sluncem plným nočních můra much,mám svůj mahagonový stůls promenádou, pivovarem, restauranty,s nádražím, hotelem, činžovními domya pokojovou palmouTeď, když je večer, vítr uléháa přikrývá se novinami