Cestování rozšiřuje obzory, o tom snad není pochyb. Dopřává nám poznávat nové, ale také po návratu vidět staré známé novýma očima. Poslední téměř dva roky nás o tyhle zážitky do značné míry připravily. V krátkém období, kdy jsme se mohli mezi dvěma vlnami pandemie a po čerstvém očkování nadechnout, se mi sešlo několik pracovních cest odložených z předešlých měsíců. A po víc než roce stráveném v izolaci vlastního města jsem si připomněla, jak důležitá je nová perspektiva.

Na počátku bývá slovo. Víc, než slova si z toho počátku ale pamatuju oči těch dvou, posmutnělé, barvy temně zlatavého medu. Studentka psychologie Jasenka a student techniky Hadis se k nám nepřijeli vypovídat. Prchli z obléhaného Sarajeva během války v bývalé Jugoslávii zkraje 90. let. Přijeli si zachránit život a Češi to těm dvěma Bosňanům bez velkých řečí dovolili.

Na začátku jsem chtěla psát o odstínech okrové, hnědé a šedé na blatech. Pruh světle béžové seschlé trávy, kterou jako šipky probíhají dva bílí psi, nad ním nejednolité trnkové křoví, v hloubkách téměř černé, ve spleti větviček a trní šedohnědé jako hlína, která prosvítá mezi trávou.

Onehdy jsem v jistém antikvariátu narazil na knihu Hostinec U kamenného stolu, vydanou Knihovnou Lidových novin v roce 1941. Kniha byla podepsána malířem Vlastimilem Radou. Jako správný Čech jsem měl hned spustit rádoby poučenou bandurskou na téma, který pitomec knihu, o níž je všeobecně známo, že ji napsal Karel Poláček, podepsal jménem jeho přítele?

Je to tak otřepané, zděsit se kolem 24. listopadu, že už za měsíc budou Vánoce, a pak už jen zoufale sledovat čas, jak letí, aniž by člověk stíhal cokoli z toho, co by chtěl. A stejně otřepané je říkat, že právě letos je to úplně nejhorší, že to nikdy tak neutíkalo. Ať je to jakkoli, faktem je, že čas se mě v těchto předvánočních týdnech zmocnil způsobem nanejvýš zajímavým.

Známe pohádku o princezně, která z tajemného důvodu mlčí. Pan král, který myslí, že je nemocná, vyhlásí, že kdo princeznu vyléčí, dostane ji za ženu a k tomu půl království. Nikdo to však nedokáže. Všichni pozvaní nápadníci, lékaři, šarlatáni i mágové nedovedou nic jiného, než mlčící princeznu přemlouvat a všelijak zaklínat, ale to není nic platné. Princezna nepromluví.

Donedávna jsem si myslel, že nelze hrát Hamleta bez Hamleta a Fausta bez Mefista. A taky Sen noci svatojánské bez poctivé šmíry řemeslníků: končící šéf činohry ND však ochotníky škrtl a Shakeaspera, který hře asi moc nerozuměl, vylepšil baleťáky. Přibližně v téže době jsem viděl česko-rakouskou produkci Davida Pařízka, jež hrála Švejka bez Švejka.

Vlastně mě na to přivedla Agatha Christie – mistryně detektivky a také niterných lidských hnutí a drobných detailů. Jde mi o ten moment, kde se hrdinka náhle a neomylně rozpomene na tapety, které před mnoha lety zdobily její dětský pokoj. K tapetám se pak samozřejmě váže vražda s mnoha záhadami, odbočkami, falešnými stopami a nejasnými identitami – o tom dnes ale mluvit nechci.

Znám člověka, který čistí les. Není to jeho zaměstnání. Nedostává za to žádné peníze. Nikdo to po něm nechce. A dělá to už pěkných pár let. Jedna věc je přitom zajímavá: vůbec se to o něm neví. Je to jeho tajemství. Po lese chodí s ruksakem, a když někoho potká, tváří se jako turista. Ruksak má přitom plný odpadků, které pak nepozorovaně vysype někde do popelnice.

V Paříži jsou domy větší, ulice širší, světla jasnější. Přijíždíte-li do ní z New Yorku nebo z Londýna, ani vám to nepřijde, ale my z Lyonu to tak vidíme, a jsme za to našemu městu vděčni. Stav rozechvělosti a hladové zvědavosti totiž skýtá mnohem víc potěšení, než blazeovaná přesycenost obyvatel velkoměsta, kteří mají vše na dosah ruky. Ze svých zážitků čerpáme dlouho. Jako paní Bovaryová, která z jednoho plesu dokázala žít celý rok.