Maska zachycená v křoví po levé straně mostu. Před rokem touhle dobou bych nevěřila, že se modrá chirurgická maska zachycená na trnité větvi, nebo zašlapaná do bláta, stane symbolickým předmětem, který označuje příslušnost k době, ke společenství, k problému. Masky jsou všude a nikdo se nepozastaví.

Magdalena Platzová

Je doba postní, připomínka naší pomíjivosti, možnost podívat se na sebe z jiného úhlu. Když mi bylo pár let, moje maminka měla umřít. Doktoři nemohli přijít na to, co jí je. Z této doby si pamatuji jen to, že jsem musela být na dlouhou dobu u tety a poznat své starší sestřenice ve všech jejich odstínech.

Anna Beata Háblová

Pandemie se zdá být nekonečná. V naší chaotické zemi obzvlášť. Jsme utrmáceni a nevidíme před sebou žádný nadějnější horizont. Vydáni napospas nekompetenci mocných, pokoušíme se prostřednictvím těch nejpodivnějších strategií přežít.

Adam Borzič

Celé dlouhé týdny naše zahrada připomínala sibiřské sněhové pláně, nad kterými bezradně poletují ptáci a hledají něco k snědku. Ale ten hlad jim zase tak moc nevěřím, protože první sáček krmiva pro zpěvné ptactvo naše zpěvné ptactvo nechával chladným. Pšenice, zrnka kukuřice a prosa, to jsme si asi měli strčit za klobouk.

Markéta Pilátová

Dokumentarista Adam Curtis začínal v 80. letech na britské BBC jako poměrně klasický televizní tvůrce a podílel se na vývoji standardních dokumentů. Od začátku 90. let se však začala jeho tvorba pomalu proměňovat a stále více se přibližovat tomu, co dnes sám nazývá dokumentárním románem. I když já osobně bych volil spíš termín dokumentární esej.

Jan Bělíček

Julius Firt, kdysi ředitel nakladatelství Borový a později ředitel Svobodné Evropy vypráví, jak Karla Poláčka v Mánesu seznámil se zachmuřeným malířem Justitzem, který sáhodlouze hořekoval, že zmizel poctivý kumšt a nahradily ho intriky a kariérismus. Otrávený Poláček po hodné chvíli ho přerušil a zeptal se: By the way, wieviel haben Sie schon heute verdient? Firt tak doložil Poláčkův smysl pro praktičnost.

Ivan Štern

Narazil jsem na zajímavý příběh. Už pár dní na něj pořád myslím. Je tak trochu o reklamě, ale ve skutečnosti o něčem úplně jiném. Musím předeslat, že reklama mě vždycky zajímala. Ani ne kvůli pokušení, co bych si mohl kde ještě koupit, spíš mě přitahuje onen žánr jednoduchých sloganů, které se člověku zapíšou do paměti nebo dokonce do jeho podvědomí.

Daniel Raus

Dny jsou teď jeden jako druhý, a tak nezbývá než sáhnout do vzpomínek. Předloňský listopad jsem strávila v Broumově, v areálu barokního kláštera. Přesně sto dvacet let předtím v Broumově prožila rok moje prababička, dcera řídícího učitele ze Slavětína nad Metují. Pan řídící velmi dbal na vzdělání svých dětí. Dceru Marii poslal do Braunau, tehdy vzdáleného tři a půl hodiny vlakem, do německé rodiny. Chodila tam i do německé školy.

Pavla Horáková

Naši sousedé to s námi vždycky měli těžké. Jak to také přežít s povykující bandou dětí a dospělých, kteří chtějí za každých okolností svobodně projevit svůj názor a je jim úplně jedno, co si o nich kdo myslí. Jak se mají postavit k tragické skutečnosti, že na chalupě nepečujeme o trávník, nýbrž pěstujeme dlouhou trávu plnou drobného plevele.

Tereza Horváthová

„Kovbojky kapitána Mayna Reida ve zjednodušených překladech byly milovanou četbou ruských chlapců na počátku 20. století... Vydání, které jsem měl já (zřejmě britské) vázané v červeném plátně, s bledě šedým frontispisem, jehož lesk byl v době, kdy byla kniha nová, zamžen listem hedvábného papíru.

Karel Hvížďala