Při svých četných cestách vlakem je odpočítávám jako korálky v růženci. Některá znám osobně, ba téměř důvěrně, jiná jen z letmého záblesku, když se míhají za oknem a já je pozoruji v proměnách ročních období. V České republice je jich stále něco ke třem tisícům.

Je to tak. Jak izolace trvá a širší kontakt se mi ustálil do podoby krátkých vět a výkřiků na mobilu, začínám si připadat jako postavička z komiksu. Pohybuju se elektronickým světem a za mnou se táhnou přeskakující tečky, smajlíky, chatovací zkratky a verzály, abych aspoň jimi dala najevo, co se tak děje v duši vykázané do onlinu ze své trojrozměrné dimenze.

Moje kamarádka je při těle a má o tom skvělý pořad. Pojmenovala jej Sádlo, podle nadávky, kterou jako dítě slýchala od vrstevníků. Sádlo dává prostor ženám, které v něm často zmiňují, jak jim zdánlivě vtipná poznámka nejbližšího okolí vůbec nepřišla k smíchu, dokonce měla pro jejich sebevědomí zničující efekt.

Co s dlouhými temnými večery tohoto lockdownového času? Co s mou nesnesitelnou dcerou v rozpuku rané puberty, která mne s intenzitou skotských střiků oblažuje střídáním dětské přítulnosti a mladické rozervanosti a vzpoury?

Před nedávnem mi jeden kamarád poslal svůj překlad rozhovoru s francouzskou filozofkou a psychoanalytičkou Cynthiou Fleury. Mluví v něm o svých obavách z toho, že vstupujeme do éry popudlivosti. Charakterizuje ji skrze nebývalou míru ukřivděnosti, rozhořčení, zatrpklosti a pocitu, že jsme obětí nespravedlnosti.

Byl to mladý floutek, užíval si života, jak to šlo. Byl chytrý, studoval na Sorbonně, skládal básně, krásně řečnil, a to jak z kazatelny, tak v zámeckém salonku nebo v blízkosti krále. Jeho kmotrem byl kardinál Richelieu. Dámy mu visely na rtech.

Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí otevírají v šest ráno – a já tam jsem. Za nákazy se nesmí ani do lavic. Jen dvě vstupní kaple jsou přístupné. Postávám mezi nimi, na okraji lodi. V dušičkové kapli, kde stojí tlusté zpovědnice s řezbami z černého dřeva, už ve tmě svítí červené nápisy. Všechny dutiny jsou obsazené.

Na začátku roku se konaly na Staroměstském náměstí bizarní demonstrace, při nichž se objevili na české scéně po mnoha letech blaničtí rytíři. Starý mýtus ožil. Až bude nejhůř, přijdou…

„A ruku na srdce: často interpretace básnického textu připomíná, že půjde každopádně o násilí, zabijačku. O nepřirozené vytržení něčeho z něčeho nebo semletí něčeho na něco jiného... Měli bychom si toho být vědomi a s interpretacemi to nepřehánět.

Od té doby, co nelze jezdit do zahraničí ani se ubytovat někde jinde než doma, objevuji s rodinou okolí naší východní pražské periferie, o které jsem si vždycky myslela, že je to více méně jen placka přesmažená dálnicemi a přesolená množstvím obchoďáků a supermarketů.