Člověk se asi musí stěhovat, aby si skutečně uvědomil, kolik má věcí. Pouze při stěhování nám každá ta věc projde rukama a my pocítíme její váhu. Knihovny jsou samozřejmě ukázkový příklad. Všechny ty hřbety vyrovnané v řadě najednou získají hloubku a spolu s tím se ukáže, jak je papír těžký. Banánové krabice se plní jedna za druhou a není tomu konce.

Řeč je o lyžování. Stojíme na vrcholu malé šumavské sjezdovky, máme pár polorozbitých bobů a jeden černý pekáč z trouby a zkoumáme velký rampouch na sněžném dělu, které tu nejspíš před pár dny vyrobilo dokonalý sněhový povrch pro lyžaře.

Díky obětavé službě Moravské zemské knihovny si můžu Obrazy z okolí domažlického od Boženy Němcové číst v počítači. Zajímalo mě, co tak strašného Němcová tomu Havlíčkovi do jeho novin poslala, že jí domažličtí měšťané kvůli tomu uspořádali pod okny kočičinu.

Přepadá mě poslední dobou divný pocit. Tvrdí, že svět už nikdy nebude takový, jak jsem ho znal, že změna bude zásadní, a vůbec prý v tom není jenom černý tunel pandemie, ze kterého dřív nebo později stejně vyjedeme ven – tunel totiž věci jenom urychlil.

Dočetl jsem se nedávno v jedné historické publikaci, že při příležitosti druhého slavnostního otevření Národního divadla v roce 1883, tedy po dostavbě po požáru, svážely obecenstvo do Prahy divadelní vlaky.

Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně beru náměty na knížky? Většinou jsou ale tazatelé zklamaní, když okamžitě nezačnu mluvit o intuitivním psaní, o jakési spirituální energii, která mne občas prostoupí, a já si okamžitě musím něco poznamenat, přestože zrovna ryju záhon.

Božena Němcová představuje jeden z největších paradoxů české literatury. Malé děti se o ní učí v hodinách českého jazyka. Když má někdo zmínit libovolnou českou spisovatelku, bezmyšlenkovitě vyhrkne právě její jméno.

Asi sotva kdy dostanu z hlavy záběry, kdy Trumpovi přívrženci vtrhli na Kapitol. Nebýt nebezpečí, jež v sobě ta scéna nesla, a nebýt smrti pěti lidí během této události, bylo by to až surreálné.

Když jsme ještě normálně chodili do kina, mohli jsme si dopřát divácký zážitek na slušné technické úrovni. Velká plátna, barva i výbuchy v téže intenzitě jako skutečné. V tom posledním případě bohužel.

Víc než půlku toho města tvořily betonové a ocelové soubory továren, gigantický komplex teplárny a různá skladiště s rozlehlými vyasfaltovanými dvory a parkovišti, takže Ondřej raději se svými knihami zalezl na hradě pod zem. Tam jsem ho každý čtvrtek odpoledne dlouhé roky navštěvoval.