Sedm let jsem si svou zahradu představovala ve snu. A zahradničila po skypu, když mi můj muž ukazoval záhony a potřeboval vědět, co vyplít a co ne.

Déšť co chvíli mění svou intenzitu, dramatická oblaka nad zvlněnou krajinou mezi sebou bojují jak draci z Východu a cáry strašidelných par se vznášejí dole nad temnými lesy.

Stála u velkého severního okna s očima zabořenýma do protějšího svahu. Jednou rukou si hladila velké břicho a druhou se opírala o stůl.

„Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou: smrtelný zápas egoismů dvou, jež nepřejí si více ani míň, než: Můj buď! Má buď! Ne-li, tedy zhyň!“

Jednou jsem se, když jsem byla malá, smrtelně dotkla své babičky.

V povídce Eduard a Bůh ze Směšných lásek, která vyšla poprvé v roce 1969, říká jedna kunderovská postava svému bratrovi:

V Brazílii začala zima. A karanténa neskončila. Neskončil ani denní nárůst o tisícovku mrtvých Brazilců, které zabil koronavirus.

Poslední sál barokní expozice Staří mistři Národní galerie patří pozvolnému přechodu k umění rokoka a klasicismu.

„David řekl: 'Můj syn Šalomoun je ještě mladíček útlého věku. Má-li vybudovat Hospodinův dům do mohutné výše, aby proslul nádherou po všech zemích, musím pro to konat přípravy.' Proto David ještě před svou smrtí vykonal mnoho příprav.“

V jedné knížce pro děti, která pojednává o věcech, co často ztrácíme, jsem uveřejnil báseň o ztracené a nalezené kleci s andulkami.