Co mám o sobě říct, když už všechno bylo řečeno. Jsem laboratoří literatury, a tak mě už všechna vzletná slova sevřela jako průhledný plastový plášť. Těžko budu konkurovat přirovnáním, že jsem jako blýskavá ryba, která vyskočila na střechu továrny, nebo jako dlouhé cigáro, které v noci vykouří měsíc v úplňku.

Probudit se, osprchovat se, obléct si vyžehlenou košili, jejíž záhyby tak nenapodobitelně chladí, a sejít nebo vyběhnout po hotelovém schodišti na snídani!

To, co se v 80. letech 19. století stalo v Jabkenické myslivně, je možno vyložit pouze jako zázrak.

Svatý Martin v šumavském Novém Světě býval farní kostel pro celé široké okolí – Knížecí Pláně, Borová Lada a další osady.

Dnes  ráno bych se s vámi ráda podělila o jeden rozhovor, který mne před lety natolik fascinoval, že jsem si jej vytrhla z jakéhosi časopisu a schovala do šuplete psacího stolu.

To je název knihy, kterou připravil Historický ústav České akademie věd, a vydalo nakladatelství Academia v letošním roce.

Majitel krámu, obchodník, je literárně frekventovaná postava. Jen si vzpomeňme, jak si pan Vorel nakouřil pěnovku a asimilovaný židovský hokynář Bajza otvírá bedny od cesťáka v Bylo nás pět.

Říkali mu Demižon. Postavou totiž připomínal onu baňatou nádobu, a její tradiční obsah mu taky nebyl cizí.

V Americe se staří lidé stěhují na penzi na Floridu nebo do New Mexika, ve Francii na Azurové pobřeží.

Mnoho chytrých hlav se už tázalo, zda celá ta několikaměsíční koronakrize nebyla vlastně i novou šancí.