Dítě si někdy představujeme jako květinku, kterou když budeme zalévat otrávenou vodou a pořád lámat, tak to její růst poznamená na celý život. Někdy to tak skutečně vypadá, ale je v takovém pohledu jakási temná osudovost.

Bylo mi asi třináct, když mě tam poprvé zavedli. Už si ani nepamatuju, jestli bylo léto, nebo zima. Zbyl jen pocit okouzlení, jako bych vystoupila ze všední skutečnosti a najednou se ocitla v jiném čase. Na málokteré místo, jež jsem od té doby viděla, tak přiléhavě sedí otřepaný přívlastek „romantické“.

Kdybyste mě hledali, bydlím na pražské náplavce. Vždycky níž, než nábřeží, a vždycky připravený být zaplaven. Nejdřív jsem byl jen mezerou v pobřežní zídce, později klenutým průchodem v nábřežní zdi, potom čapadlem chytajícím připlavené vory a místem pro prknaře, rovnaře a drvoštěpy.

Na dnešní den připadá podle Hesel Jednoty bratrské 13. verš z 47. kapitoly knihy proroka Izajáše.

Projel jsem se po D1 a byl to zážitek. Vlastně bych si neměl stěžovat, protože mě nepotkala žádná havárka. V rádiu přesto hlásili, že jakýsi úsek je lepší objet kvůli zúžení do jednoho pruhu, což se projeví hodinou zpoždění.

Když byl na svátek Nanebevzetí Panny Marie posvěcen kardinálem Dukou sloup umanutého sochaře Váni, měl jsem zrovna cestu kolem.

„Tak už to přišlo, tohle je ta krize středního věku,“ říkávám si poslední dobou častěji a častěji! Ta když se totiž dostaví, tak člověk najednou notně znejistí.

„V roce osmašedesát, paní doktorko, tak říkala matce, bude konec světa.Co je to konec světa?Když budou padat kameny a žáby, řekla sestra.

Jsou takové momenty v životě, které ne že se vryjí do paměti, což evokuje něco násilného a trýznivého, ale spíše prostoupí člověka natolik, že stopa, kterou zanechají, má ještě úplně jinou kvalitu.

Je devět večer, v Mexiku jedna odpoledne. Volá Yunuén. Moje mexická nakladatelka a distributorka a hlavně kamarádka. Pět měsíců jsme spolu nemluvily, protože trávila koronavirovou karanténu, která v Mexiku ještě zdaleka neskončila, na venkově a neměla dobré připojení.