Podzimní krajina hýří barvami, to je základní poznání. Převléká se do stále zářivějších barev, a proto je každý den jiná. Jinak krásná. Objevují se nevídané tóny vržené proti stále ještě zářivé modři oblohy. Každý keř, každý strom dokazuje, jak bohatou má paletu neviditelný malíř, který neustále mění jejich podobu.

V Americe právě vychází kniha dopisů, které zahraniční čtenáři několik desetiletí posílali francouzské spisovatelce a filosofce Simone de Beauvoir.

Často chodím do pražské zoologické zahrady, když je zavřeno, poněvadž znám jednu ošetřovatelku hadů. Jmenuje se Henrieta, je jí přes čtyřicet a mezi herpetology – znalce studenokrevného a obojživelného života – je proslulá, protože se vyzná ve vodních hadech tak jako nikdo jiný v Evropě.

Můj přemýšlivý bratříčku, možná jsi zjistil, že poslouchat je lepší než mluvit. A možná ses proto vydal na cestu ticha stejně jako meditující františkán Richard Rohr, který tuhle civilizační změnu poslední roky předznamenává.

Za Tuklaty, Rostoklaty a ještě o kousek dál stojí malé stavení. U jeho plotu nás už Jaromír očekával. Otevřel bránu, na vodítku krotil rozdováděného psa – „Edo, nesmíš!“ – a hned po pozdravu v tom parném letním dni nadhodil: „Pojďte se podívat nejdřív na zahradu.“

Žijí s námi, žijí v nás – v našem kulturním backgroundu, v naší kolektivní paměti, v naší společné výbavě: všelijaká úsloví, ustálené obraty, hlášky, lidová moudra, více či méně vtipné vtipy, které každý zná a napoprvé se jim i zasmál.

Vidět originály obrazů Francisca Goyi je jako dostat ránu pěstí. Ránu, které rádi znova a znova nastavíte tvář. Goya je totiž jedinečný malíř mnoha provokativních poloh.

Termín „hrdina naší do doby“ je již dávno jedno velké klišé, snad nehmotný pomník všech klišé světa. Nebohý Michail Jurjevič Lermontov netušil, jakého džina vypustil z lahve. A přece hrdinové, skuteční hrdinové své doby existují.

Můj dětský věk v západních Čechách byl geometricky vymezen třemi horami:  Vlčí horou, Přimdou a Dylení. Nebyly to jediné hory na obzoru, ale pro mě jenom tyhle tři měly jména.

Takřka přesně před dvěma lety vyšel anglický překlad závěrečného, šestého dílu netradiční literární ságy Můj boj norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda. Až v něm autor víceméně vysvětluje, proč nese jeho rozsáhlý literární experiment stejný název jako nechvalně známá kniha Adolfa Hitlera.