V sobotu 23. května se v královéhradecké katedrále slavila mše u příležitosti 9. výročí úmrtí tamního biskupa Karla Otčenáška.

Do Starého Hroznatova jsme v roce 1988 přišli pěšky. Přivítala nás úplně zřícená Loreta a vedle ní jako krajinná dominanta vysoká věž vojenské hlásky.

Je jich třicet, jsou to žížaly a jmenují se Hermíny. První dva týdny žily v plechovce od kávy, ve víčku díra namísto větrání.

Dětská letní vzpomínka: točím v čekárně nějakého nádražíčka, třeba v Zadní Třebani, zadrhávajícím se velkým válcem ve skleněné vitríně, na kterém je znázorněn fascinující labyrint železničních tratí.

„Krása fotografie je téhož druhu, jako krása aeroplánu nebo transatlantického korábu či elektrické žárovky.“ Nebo: „Morálnost fotografie shledávám v reálnosti a pravdivosti. Pokud se snaží být „uměleckou“, připadá mi, že fotograf lže.“

Ředitel jisté základní školy řešil problém: jak potrestat žáka, který učitelce řekl před celou třídou něco strašného, a jak povzbudit učitelku, aby se nezhroutila.

Ne že bychom se u nás doma potkali s „home office“ – jak se teď říká, když chcete být cool – až s celonárodním „zarachem“, jak říkají naše pubertální děti, pro které je být cool nutnou součástí identity.

Mistři barokní krajinomalby si mě zavolali, abych se podíval na svět jejich očima.

Nikdy jsem moc nebyl na deníky či osobní kroniky. Až teď, začátkem března to na mě přišlo. Zásahem zvenčí a skokově, jako mnohé v životě.

Teprve zpětně se dozvídám, jak vznikal zvuk na nahrávkách mé oblíbené kapely.