O čem to dnes bude? O jménech. O té vrstvě naší osobnosti, která je tak samozřejmá, že si ji sotva uvědomujeme, a přesto tvoří samo jádro našeho pocitu „já“.

Konceptuální umění umělec zkoumá vyjadřovací prostředky a odmítá tradiční výtvarné metody.

Možná že je dobře, že teď můžu bezpečně cestovat jen prstem po mapě. Aspoň nepřijdu o iluze, které si o některých místech dělám.

Snad každý čtenář Tolkienova Pána prstenů si vybaví nádherný ohňostroj z úvodu knihy, který na oslavu narozenin hobita Bilba připravil čaroděj Gandalf.

Je každý všední den večer. Čas na tandem. Tak tomu říkáme. Sáhnu po telefonu, kliknu na aplikaci Whatsapp a zahajuju hovor.

Slovenský básník a literární kritik Dominik Želinský v polovině března na sociálních sítích napsal, že až za rok vyjdou všechny ty básnické sbírky o zkušenostech z karantény, on je určitě recenzovat nebude.

Pokud redaktoři francouzského týdeníku Télérama hledali něco, čím by na začátku nového desetiletí vlili trochu naděje do žil deprimovaným intelektuálům středního věku, jinými slovy svým většinovým odběratelům, tak se jim to myslím docela podařilo, když obálku a úvodní rozhovor jednoho lednového čísla věnovali čtyřiadvacetileté zpěvačce Angèle.

Býval jsem plný vůně cukrářské dílny. Dorty, koláčky, věnečky, trubičky, bonbóny, čokoláda.

Měl jsem rozepsanou báseň, ale muselo to počkat. Byl předposlední dubnový týden před devíti lety.

Nikdy jsem neměl pochopení pro ty, kdo vidí věci stejně jako já. Často se pletu, a tak mám o ty, kdo jsou stejného názoru, spíš obavu. Naštěstí jsou tu ještě pozorování a svědectví. Třeba havárie z velikonoční soboty. Vracel jsem se z cyklistické jízdy za město a vjel na křižovatce předním kolem do tramvajové koleje. Padal jsem k zemi a leknutím hlasitě hekl.