I já chtěl nosit roušku. Jako všichni ostatní. Jenže, říkal jsem si, co si mám vlastně zakrýt? Čím dýchá dům? Okny? Dveřmi? Komínem? Nebo všemi nezateplenými zdmi? A co když můžu dýchat i střechou? Střechou asi těžko, vyjekla na mě sousedka s valbovým krovem, a zaťukala si na parozábranu. Jako bych byl snad blázen.

Na počátku byl špinavý nehet. Palec starého muže, palec se záděrem, z něhož vytekla trocha krve, krve v barvě kardinálského roucha.

Je suchý, je vyschlý. Je světlešedý, bílý. Je hladký. Je lehký. Lehčí, než odhaduješ, nežli ho sebereš.

Jednou to skončí. Není jasné kdy a neví se, co bude potom, ale přejde to, jako všechno v jistou chvíli přejde a stane se něčím jiným.

Přiznávám, že v momentech osobních krizí čtu literaturu osobního růstu, které mám jinak v klidných dobách tendenci se spíše vysmívat.

Slyším to ze všech stran. Svět už prý nikdy nebude jako předtím. Pandemie všechno smete a nám zůstanou jenom vzpomínky na staré, zašlé časy.

Na základní a nějakou dobu i střední škole jsem závodně plavala. Při jednom tréninku – bylo mi tenkrát asi deset, možná jedenáct – jsem v bazéně ztratila náušnici. Malou, zlatou, s třemi modrými kamínky.

1. února 2020. Je tma. Přesně v 6:44 odjíždím z Hlavního nádraží a otevírám na kindlu noviny.

Bylo překvapivě parné odpoledne. Za běžných okolností by si člověk povzdychl, že je teprve čtvrtek, ale v tom zvláštním bezčasí to trochu ztrácelo na významu.

Českou kotlinu obchází strašidlo, strašidlo imigrantů. Lze je využít jako politický trumf, můžeme strachem z nich děsit obyvatele, argumentovat jimi při zcela rozdílných příležitostech.