Byl jsem na horách, což v zimních měsících není nijak výjimečné. Stál jsem ve frontě na lanovku a slyším ruštinu. Prohlédnu si dotyčného rusky hovořícího muže a je mi nesympatický.

Od té doby, co si zima v našich končinách bere na Vánoce celkem pravidelně dovolenou, a sníh, který by měl podstatně dotvářet ten nezbytný ladovský kolorit, je nedostatkovým zbožím i ve vyšších nadmořských výškách, nezůstáváme na Silvestra a Nový rok doma v Čechách, ale pravidelně vyrážíme za hranice.

Když chtějí odpůrci myšlenky, že my lidé zásadně ovlivňujeme klimatické změny, počastovat klimatology a aktivisty obzvláště šťavnatou nadávkou, pronesou na adresu klimatického hnutí, že je to nové náboženství…

Mám rád objevy. Tím nemyslím nějaký vynález, ale objev čehokoli, o čem jsem nevěděl – a přitom kolem toho jak tele denně chodil.

Auschwitz jsem poprvé navštívil před něco víc jak dvaceti lety. S Dariou a Petrem jsme procházeli rozlehlostí Auschwitz II – Birkenau a nedokázali pojmout ten les betonových sloupů a polorozpadlých komínů, jež zbyly z koňských stájí, do kterých nacisté nacpali tisíce lidí.

Generace socialistických dětí, narozených v 50. letech a odchovaných válečnými filmy, k níž patřím, si ještě hrála na partyzány.

Život Johanna Wolfganga Goetha se, jak všichni velmi dobře víme, skládal z milionu světlých chvilek.

Když francouzský sociolog Didier Eribon vydal v roce 2009 knihu Návrat do Remeše, otevřel ve své rodné zemi zajímavou celospolečenskou debatu.

Slunce pálilo jako čert. Konečně! Mezi valícími se automobily všech značek a velkostí se objevil taxík.

Někdy se stane, že když člověk vydrží u televize, dočká se zázraku. Přichází ale většinou až před půlnocí, se zázraky se musí opatrně.