Před dvanácti lety jsem studoval v Jižní Africe. Na Pretorijské univerzitě jsem se seznámil s Charlesem Mugerwou, původem z Ugandy.

Olomouc je stále krásnějším městem. Mnohé zmizelo, tak třeba noční přesuny okupační ruské armády, mnohé přibylo, mnohé bylo zachráněno a opraveno.

„Budeš dychtit po svém muži, on ale bude nad tebou vládnout.“ Tak promluvil Bůh k Evě těsně před tím, než ji i s Adamem vyhnal z ráje.

V létě to bylo 75 let od úmrtí a na začátku příštího roku to zase bude 110 let od narození Simone Weilové.

Zašel jsem se podívat na orloj zezadu. Klasický pohled zpředu je notoricky známý, zažil jsem ho mockrát, z davu turistů si ho můžete vychutnat každou hodinu, pokud se stařičké soukolí nezasekne.

Můj otec se narodil v malé vsi ztracené kdesi v hlubinách Vysočiny. Pár podlouhlých stavení kolem neforemné návsi, a pak už jen pole, lesy, louky, remízky, stráně a zabahněné rybníky.

Olomouc mezi našimi krajskými městy vsadila v kulturní oblasti na výtvarné umění a stala se skutečně galerijní metropolí.

Kolektivní paměť je věc ošidná. Je totiž přísně výběrová. Jsou v ní stopy trvale fixované, znovu a znovu pro jistotu pečlivě obnovované.

Tak jsme prohráli. Prohráli jsme zápas o podobu a ducha naší společnosti.

Začalo to nevinně, ba krásně. S dcerou jsme si zašli na venkovní divadélko pro děti.