Veřejně vystupující osoby bývají často pokládány za narcistní jedince. Tedy za lidi, kteří se vzhlížejí s nadprůměrnou zálibou sami v sobě.

My lidé věčně věků bojujeme o moc, o kariéru, o právo rozhodnout, trumfujeme se, jsme majitelé pravdy, vyhráváme i prohráváme tyhle směšné hry.

Existují obrazy, opředené záhadami. Nemusí to být zrovna slavná Mona Lisa nebo šifra mistra Leonarda, nemusí to být ruské plačící ikony či strašidelný případ anglického Doriana Graye.

Proč potřebujeme africká studia na české univerzitě? Toť otázka, nabízí se hamletovská odpověď.

Tak dnes naposledy o tom, co už není. Co se zjevuje jenom v textech a v kamenech.

Afrika je pořád křesťanská! Tedy ne v čase reálném. Je křesťanská v čase našeho vyprávění.

Minule jsme si vyprávěli o dvojí dobrovolné smrti, která spolutvoří mytologii římského Karthága. A dnes budeme hovořit – zase o smrti.

První část vzpomínání na starou Afriku jsme skončili zmínkou o starém Catonovi, který hulákal v senátu „Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam“ tak dlouho, až Karthágo bylo skutečně zničeno.

Když se řekne Afrika, vybaví se nám přívlastky, značící „totální jinakost“.

Všimli jste si, jak je těžké uniknout příběhům? Skutečnost je jimi prorostlá jako maso tukem.