Každý v naší společnosti má právo na život, na soukromí, na svobodu pohybu, pobytu a projevu - a na svůj strach.

Že věci nemají svůj život, že nemají inteligenci a svůj zvláštní druh moudrosti? Vzpomeňte si na to, když něco důležitého ztratíte.

Myšlenka tzv. odděleného vývoje ras a kultur nebyla původně politická.

Moje první výplata byla pětikoruna za to, že jsem na chodbách našeho kostela otírala ze štaflí temné dužnaté listy starých fíkusů.

Bylo to v dobách, kdy z nádraží Praha – Těšnov, kdysi Denisova, ještě supěly parní lokomotivy Karlínem směrem na Čelákovice a Lysou nad Labem.

Je to tu takové, jak jsme se připravovali. Vedro, ruch, koza na letištní ploše. Odbavení se táhne. Co máte v kufrech?

Se jmény je to zapeklité. Jména je těžké nosit, své o tom ví každý Vlastislav, každá Kesía či naopak všechny Jany – tohle jméno se v jednotném čísle snad ani nevyskytuje.

To slovo je trochu divné – mono-mýtus. Jako první ho zřejmě použil James Joyce ve svém pozdním díle Plačky nad Finneganem.

Jarní krajina je sváteční, poznáme to, jen do ní vstoupíme. Procházet krajinou, která ještě ukrývá svou zeleň, v hloubce úvozových cest se ještě bělají zbytky sněhu, znamená očekávat každoroční zázrak, každoroční zrození života a světa.

S malou nadsázkou můžeme Prácheň považovat za horu. Často se tak označuje, a můžeme ji považovat i za horu uctívanou. Nalézal se tu přece jeden z prvních křesťanských kostelíků, takže je úzce spojená s počátky duchovních dějin Čech. To naznačuje i fakt, že jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze je právě z Práchně, dokonce hned vedle kamene z Blaníku. Prácheň bývala označována jako „místo posvátné Čechům“, ale dnes je Prácheň téměř opuštěným místem.