Český film si zvykl na konvence. Je to pohodlnější a jistější. Buď u nás máme romantické komedie o svedených a opuštěných, o mužích pod pantoflem a ženách prchajících na venkov. Nebo jsou to těžké dušezpytné filmy o znásilňovaných a bezprizorných dívenkách, o pasťácích a rodinách, které se rozpadají na kusy.

Jsem členem básnické skupiny. Tedy možná spíš býval jsem. Už se moc nescházíme, možná už ani moc nepíšeme.

Už řadu let se nejrůznější vzdělanostní výzkumy českých studentů shodují v jednom: není to kvantum znalostí, v čem oproti jiným zemím zaostáváme.

K mýtickým přístrojům patří nepochybně slavný detektor lži, neboli polygraf.

Přesně před sto lety v neděli 5. května to bylo sto let od narození Karla Marxe. Zuřila stále světová válka.

Sociální síť ještě není jediná síť, ve které žijeme. Stále ještě máme tělo, stále ještě pro fungování tohoto těla potřebujeme fyzický prostor.

Před pár dny uplynulo šedesát let od otevření první poválečné světové výstavy, která začala 17. dubna 1958 v Bruselu.

Mívali jsme jednu známou, která žila sama, měla malého syna Františka a bylo jí asi čtyřicet let.

Pod Plečnikovou vyhlídkou v zahradě Na Valech Pražského hradu probíhá výstava o výstavě.

Letos v dubnu by ten střapatý človíček s vlající žlutou šálou mohl slavit pětasedmdesáté narozeniny, a to hned dvakrát.