Máj už se nám dere do vrat, a s ním všemožné májové svátky. Od svátku práce a studentského majálesu až třeba po muzikálně hudební oslavy Jana Nepomuckého.

Je jaro a světlo ráno a světlo večer, konečně. Přes zimu umřelo několik hodných lidí, vyhynulo pět šest druhů vodních ptáků, pár ostrovů zmizelo ve vodě.

Pamatuju si, že jsem zrovna seděl v hudebním oddělení Knihovny Jiřího Mahena v Brně, když mi pípla ta smska.

Kolem letošních Velikonoc, které jsou v Česku opět spíš pohanskou slavností než největšími křesťanskými svátky, rozhořel se spor o Ježíše Krista a jeho zobrazení na divadle.

S našimi studenty jezdíme do Osvětimi, tedy do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau rok co rok. Zastáváme totiž názor, že určitý typ vědomostí jim jsme schopni předat na fakultě v seminárních místnostech. A že určitý typ vědomostí ne. Člověk musí být na místě, vnímat atmosféru, která ještě i dnes a po tolika letech je stále stejně silná.

Smrtí režiséra Miloše Formana odešel ze světa další kus zlatých 60. let, která mají blyštivou aureolu nejenom u nás, ale i v zahraničí.

Na nádvoří poděbradského zámku najde pozorný návštěvník přehlédnutelnou desku s nápisem.

Milovat Karlovy Vary je pro jejich návštěvníka, který není lázeňský host, těžké.

Marná sláva, základním příběhem každého člověka je jeho vlastní život. A zájem o něj, péče o sebe, je základní duchovní potřebou.

Za časů praotce Janečka, jak ho známe z díla Karla Čapka, lidé bydleli v tom, co jim poskytla příroda.