Václav Havel jednou řekl, že identita je poslední filosofický problém, který zbyl. Ne snad proto, domnívám se už já, že bychom všechny ostatní vyřešili; stále nevíme, odkud pocházíme a kam kráčíme, ani co to všechno znamená. Přiznejme si, posun tkví spíš v tom, že nás otázky po původu světa, smyslu věcí a posledních záležitostech už zase tolik netrápí.

Oťukávám umělou inteligenci. Nedávno jsem si v telefonu nainstaloval Chat GPT. Vánoční kázání se mému novému partnerovi moc nepovedlo. Trpělo inflací slov o pokoji, naději a společenství, která se v této době běžně řítí z kazatelen a médií.

Exilová nostalgie. I tak by se dala nazvat kniha spisovatele Josefa Jedličky, narozeného v roce 1924 a básníka Ivana Diviše, narozeného v roce 1927, s názvem Poslední průvodce Prahou. Oba pražští autoři se ocitli po srpnu 1968 v Mnichově, kde pracovali v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. A jako většina exulantů, vzpomínali i oni tklivě na Prahu, což je přivedlo k myšlence „zkusme ty naše bláboly napsat,“ jak mi řekl jednou Ivan Diviš.

Vyslal jsem drobnou sondu do vlastní duše. A sice, rozhodl jsem se sepsat věci, kterých se v brzké budoucnosti bojím. Učinil jsem tak v naději, že když ony hrozby zjistí, že je mám v merku, dají mi pokoj. Uznávám, je to naivní, ale když to nepomůže, určitě to neuškodí.

Pokud reportéra přestanou zajímat lidé, pokud už předem ví, co mu řeknou, měl by změnit povolání, říkává studentům žurnalistiky polský novinář Mariusz Szczygiel. Je snadné propadnout přitažlivosti polské reportérské školy. Kromě Sczygiela ji u nás představují autorky a autoři, které na Slovensku vydává v češtině Poláky vedené nakladatelství Absynt.

Chodím do Klánovického lesa skoro každý den. Někdy i po setmění. Jako by to byla entita, do které když vstoupím, ocitnu se očištěná od nepotřebných vjemů a myšlenek. V lese se mi vždy vyjeví ty důležitější věci. Všechno se ve mně ztiší a já poslouchám, jsem jako zvíře, které mapuje všechny ostatní živočichy i lidi v dohledu a doslechu.

Před několika lety uváděla televize britský seriál Zavolejte porodní sestřičky. Příběh civilních porodních sestřiček, midwives, i řádových sester kláštera svatého Nonáta začíná v těsně poválečných letech v chudém, přístavním a tou dobou ještě válkou hodně poničeném londýnském East Endu. Porodní sestry jezdí k případům po vymlácené dlažbě na kole. Početné rodiny přístavních dělníků žijí v nuzných a přecpaných bytech, většina života se odehrává na ulici.

Jsou předměty, které se v lidském vlastnictví zpravidla moc neohřejí. Třeba takový futrál na deštník. Poměrně záhy po zakoupení nového skládacího deštníku jeho obal beze stopy zmizí a musím ho potupně nahrazovat igelitovými pytlíky, abych si nezmáčela obsah kabelky.

Pro perkusistku Cécile Boiffin,která mi byla velmi volnou inspirací,s obdivem, úctou i omluvou.

Co bych si přála do Nového roku? A co bych přála vám? Abychom byli alespoň trochu jako moje teta. Neznám totiž jiného člověka, kterému by se podařilo zařídit se tak úplně podle známé maximy Blaise Pascala, která označuje za zdroj lidského neštěstí naši neschopnost vydržet sedět v klidu ve svém pokoji.