Nemůžu se odtrhnout od čtyř kamenných tváří, které na mě tak drze zírají. Tři obličeje zakončují špičaté vousy, čtvrtou bradu zdobí důlek, všichni mají holou lebku. Stojím před vícehlavým pohanským božstvem? Nebo je to „jen“ ozdobný podstavec pro pohár nebo svíci?

Spadne. Nebo nespadne? V duchu si pobaveně kladu tuhle otázku. A zdá se, že nejsem sám. Několik lidí sleduje totéž, co já. Je večer, sedíme v metru, které velkou rychlostí pluje po kolejích, jen občas to s ním trochu zacloumá. Před chvílí sem nastoupil chlápek, sedl si trochu bokem, fyzicky a možná i společensky zjevně unaven.

Každé hlavní nádraží je bránou do města. Od nádraží vždycky vedla cesta plná služeb. Obchodní ulice plnící řadu tužeb. Nádraží bylo obvykle těžiště i tržiště. A tak je tomu dodnes. Ovšem: každý pes jiná ves, a tak některá jsou branami slávy, jinými abyste se báli projít.

Letos na podzim jsem se poprvé v životě zúčastnila knižního veletrhu v Srbském Bělehradě. „Sajam knjiga“ byl pojem už v době, kdy jsem v Srbsku krátce žila coby středoškolačka. Moji spolužáci o něm věděli, byla to událost, na kterou bylo město pyšné.

432. Takový je zatím počet lidí, kteří během letošního roku přišli na silnici o život. Dopravních nehod bylo zatím něco přes 81 tisíc a za devět tisíc pět set něco mohlo to, že jsme řídili příliš rychle. Tak rychle, že jsme si určitě ani nevšimli doslova statisíců dalších obětí, které zůstávají po naší jízdě kolem silnic nebo i přímo ve vozovce.

Mezi židovskými vtipy mám nejraději ten, který se doopravdy stal v Anglii mému oblíbenému rabínovi Jonathanu Sacksovi. Coby nově ustanoveného vrchního britského rabína ho kdysi pozval jiný nováček v úřadu, arcibiskup z Canterbury George Carey, aby společně sledovali fotbalový zápas na stadionu londýnského Arsenalu.

Když kapacita baterie mého mobilního telefonu klesne zhruba k deseti procentům, musím se mít na pozoru. Tak jako nedávno… Sama v noci v cizím městě mířím na ubytování. Asi v půlce cesty při náhodném pohledu na displej mobilu zjistím, že jsem se dostala na pouhých pět procent. Vyděsím se, neboť si uvědomím, že mám v telefonu všechny kódy ke vstupu.

Poslední roky, a reakce na události na Blízkém Východě mě o tom jen přesvědčují, si mentálně zvykáme na válku a násilí. A to i u nás, v zemičce, kde se neválčí. Násilí začínáme vnímat coby železnou nutnost. Přírodní zákonitost.

„Naděje je věc opeřená. Ta opeřená věc není naděje. Ukázalo se, že je to můj synovec. Musím ho vzít k odborníkovi do Curychu.“ Asi se nebudu moc mýlit, když si myslím, že většina vášnivých čtenářů podle této věty uhodne autora: Woodyho Allena.

Je možné zůstat ženou i v momentě, kdy se rozhodneme nemít děti? A jak takové rozhodnutí ženství proměňuje? Je mateřství zásadní součástí ženské identity, bez níž se něco podstatného ztrácí? Jak odolávat biologickému tlaku i tlaku okolí na zplození potomka? A jsou všichni lidé předurčení k tomu stát se dobrými rodiči?