Vyrostla jsem ve vsi pod kopcem, na kterém stojí barokní poutní areál Maria Loreto, který stejně tak jako Velkou křížovou cestu vybudovali chebští jezuité roku 1667. Křížová cesta s 29 zastaveními byla do krajiny zasazena tak, aby odpovídala délkou i rozmístěním cestě utrpení Krista v Jeruzalémě.

Čím dál častěji se mě někdo ptá, jak to mám s umělou inteligencí? Už za mě vymýšlí zápletky románů a dětských knih? Už s ní konverzuju a vedu rozpravy o životě? Už jsem to s ní vůbec zkoušela? Nezkoušela?! Není možná! Musím zkusit! Zkoušela... A co? Už jsem nahrazená? Nahraná? Z kola ven?

Vyrazili jsme jednou hluboko v noci kus za město, podívat se mimo jiné na jeden velký balvan. Byla úplná tma, klopýtali jsme podrostem a křovím, občas si posvítili malou baterkou. Hledali jsme ten velký kámen, který se nám ve tmě skutečně jakoby ztratil.

Místnost zhruba o velikosti nákladového prostoru dodávky, ne moc světlá. Vpravo rozkládací postýlka, na které mají spát až tři děti, pro novorozeně ještě s vysouvacím šuplíkem ve spodní části. Vlevo univerzální nábytek, sloužící k přípravě i konzumaci jídla, koupání dětí i k všemu ostatnímu.

Jazzová zpěvačka Chantal Thompson. Letos v létě to bylo pět let, co od nás odešla do lyonské noci. Zůstala po ní deska Sirény a hvězdy, kterou nám darovala, křehký zpěv plný melancholie a osamělosti. Co se s ní za ty roky stalo? Podařilo se jí uskutečnit alespoň některý z jejích plánů? Napsat knihu, sbírku básní, objevit něco nového v hudbě? Byl k ní život laskavý, nebo s ní zatočil?

Někdy se to prostě sejde. Krásná grafická úprava, skvělý překlad a svébytný originál. Bez dlouhých průtahů, mluvím o slavném románu Bílý šum amerického spisovatele Dona DeLilla, který právě vyšel v Argu v grafické úpravě Jany Vahalíkové a překladu Aleny Dvořákové.

„I když se v různých židovských denominacích lišíme mírou toho, jak moc dodržujeme nařízení, nikdy se nelišíme v tom, co je pro nás zásadní. Jeden Bůh, Tóra, pomoc potřebným, pohostinnost, snaha o zlepšení světa,“ píše v úvodu své nově vydané knihy rabínka Kamila Kopřivová.

Po několika teplých slunečných dnech se ochladilo, mrholí studený, vlezlý déšť, ranní přívětivá přízemní mlha, která změkčila obrysy lesa nad řekou, zalila barevné zahrady mléčným oparem, vytvořila z ulic tajemná uzavřená zákoutí a nasála ze země těžkou vůni mokrého listí a kyselost padavčat, je pryč, zůstala mělká šedá... všechno jako by zošklivělo, zem je mokrá, vzduch studený.

Pražská Masaryčka má nová sklíčka. Zlatá. Už to není stará bryčka, ale SUV. Když pomineme bezzubé majitele, kterými Penta je, poleje nás lesk tvaru jako blesk ze země. Beze mě byste nepřežili, já spojuji, říká. Zatímco na jejím účtu tiká zisk. Tisk je nadšený, chválí. Tolik jsme se báli, ale tohle je skvělé, píše se. Ještě uvidíme, co všechno nám to přinese, jistě to bude spása místa.

Taormina na Sicílii je dnes exkluzivní turistické město s hlavní ulicí lemovanou obchody těch nejslavnějších značek: Armani, Versace, Gucci. My jsme tam kvůli tomu ovšem nepřijeli, zajímalo nás staré řecké divadlo. Jeho pozůstatky se obdivuhodně zachovaly vysoko nad městem, v bezprostředním doteku s živly: země vydala kámen, z něhož bylo divadlo postaveno, nebe se klenulo nad ním a dole do pobřežních skal naráželo moře.