Snažím se zatopit v krbu. Škrtám sirky, jednu za druhou, ale žádná nehoří. Nejsou navlhlé, ležely přece dlouho v kuchyňském šuplíku. Spíš to bude nějaká špatná várka. Jedna sirka je tenká, škrtnutím se zlomí. Vybavuje se mi v paměti otázka, kterou jsem řešil v dětství a nikdy jsem na ni nenašel odpověď. Proč jsou na krabičce od sirek namalované nůžky?

Začátkem tohoto roku mě oslovil literární obtýdeník Tvar, zda-li bych mu nepřispěla do ankety názorem na otázku, je-li humor na úkor druhých věc chtěná, či nikoliv. Odpověděla jsem, že zakazovat dělání si srandy z ostatních je stejně nesmyslné, jako nesmět někoho upozornit na to, že má na bradě zbytek od snídaně. Pak se mi ale celá ta záležitost rozležela v hlavě.

Bydlím v Praze na Kačerově v suterénním bytě po babičce. Nastěhovala jsem se tam v devatenácti, když jsem nastoupila na vysokou školu. Od té doby se výhled z našich oken proměnil k nepoznání. Během patnácti let vyrostlo mezi naší čtvrtí a stanicí metra Budějovická skleněné město plné kanceláří, obchodů a restaurací, které je ve všední dny zaplněno lidmi v kostýmcích a oblecích a o víkendu zeje mrtvou prázdnotou, vysoké lesklé budovy pozhasínané a chladné.

Celkem nenápadně českým literárním světem proplul překlad prózy Kniha krve. Tu napsalo švýcarské nebinární autorstvo Kim de l‘Horizon, které za tuto publikaci získalo i prestižní Německou knižní cenu na Frankfurtském veletrhu.

Titul eseje Alberta Camuse Člověk revoltující mi vytanul v poslední době tolikrát na mysli kvůli protestům proti očkování, vládě, válce na Ukrajině, green dealu, Palestincům či Izraeli, že jsem ji po letech zase otevřel.

Téměř každý, kdo se věnuje vědě či výzkumu, si občas položí otázku, kde, případně kdy či za jakých okolností vlastně začalo jeho bádání. Co ho k němu přivedlo, jaká méně či více důležitá událost podnítila jeho zvědavost, nadšení a potřebný zápal?

Před dávnými a dávnými časy, někdy na střední škole, jsem soutěžil v olympiádě v českém jazyce. Zadání mělo část jazykovou a část slohovou a v kterémsi okresním či krajském kole jsme v tom druhém případě měli za úkol napsat aktualizaci rčení „Co Čech, to muzikant“.

Touto dobou, jako každý rok, už velká část novoročních předsevzetí nejspíš vzala zasvé. Pokud si dobře vzpomínám, své první a poslední předsevzetí v životě jsem vyslovila na Silvestra roku 1995. Vlastně to možná bylo spíš přání než předsevzetí.

K tradičním zimním povyražením patří u nás doma výprava na naše maloměstské kluziště. Nemáme tu hipstersky vykroužený ovál na náměstí, nad kterým by se skláněly domy s renesančními průčelími a reklamní tabule se zbožím a zábavami jedenadvacátého století.

Je sedm, venku se váhavě probouzí lednové ráno. A když se podívám v pražském podnájmu z okna, uvidím polonahého muže. Sedí v zeleném plastikovém sudu, na hlavě má čepici. Po několika minutách ze sudu vyleze, je v plavkách a kape z něj voda.