Přede mnou se rozprostírá krásné jezero, jehož pravý ani levý konec nedohlédnu. Měla to být jen krátká zastávka cestou na sever. Vykoupat se na největším berlínském přírodním koupališti. Na pár hodin se nadechnout. Ale poprchávalo. A tak jsme přejeli most, zabočili doprava, minuli letní dům malíře Maxe Liebermanna a zastavili u vily. U té vily.

Netušil jsem, že budu někdy v životě odcházet nadšený z tohoto pahorku. Totiž z areálu Armádního muzea a okolí, jemuž – stejně jako čtvrti, městu a našemu dějepisu – velí svým palcátem Jan Žižka z Trocnova. A svým perem po duchu i Zdeněk Nejedlý (když pominu ducha Klementa Gottwalda, který pro mne po nepovedeném balzamování strašil v areálu dál, a v některých hlavách oba straší doteď).

„Já potřebuji psát o zážitcích z koncentráku. Sílu potřebuji k tomu, abych o nich nepsal, abych o nich nemluvil.“ To jsou slova Primo Leviho, která jsem poprvé četl v němčině v exilu. Vzpomněl jsem si na něj i později, když jsem chystal rozhovor Tachles, Lustig.

Krétský spisovatel a básník Nikos Kazantzakis na Božím Daru? Jsem v šoku, nevěřím vlastním očím. Znovu se pozorně dívám do vitrín v místním muzeu, kde jsou vystavené artefakty připomínající jeho zdejší pobyt včetně českého překladu jeho nejslavnějšího románu Řek Zorbas.

Bílá betonová linka levitující nad Vltavou. Stuha stahující břehy. Je na mně tolik něhy, kolik projde chodců. Jsem novým pražským mostem, novou lávkou, plánovanou už od konce devadesátých let. Kolik vět muselo být prodiskutováno, než jsem mohla na lodě zavolat ahoj!

Uplynulé léto ovládly dva filmové hity – Barbie a Oppenheimer. Hollywoodským expertům na marketing se pomocí masivní PR kampaně a memů podařilo z těchto naprosto odlišných snímků vytvořit takřka jeden celek. Barbenheimer se díky nim stal skutečností a lidé často skutečně chodili na oba snímky najednou.

Půjčili jsme chatu. A jak je známo nejméně od časů Jirotkova nešťastného hrdiny Aloise Brudíka, který na podobný akt přátelské velkorysosti trpce doplatil, půjčit někomu chatu slibuje značný potenciál.

Jako by jihomoravský Mikulov sám o sobě nebyl už dost pohádkovým městem, v létě se tu dějí hotové divy. Už potřicáté se na mikulovském zámku letos v červenci sešli umělci, aby společně celý měsíc tvořili v ateliérech s výhledem na rakouský Weinviertel nebo malebné zámecké nádvoří.

Včera jsem se koupala ve vejvaru. Pokud nevíte, čemu se u nás říká vejvar, tak to je ten bazének pod hrází přehrady, která se nazývá Malá, aby se odlišila od Velké, Sedlické. Přehrada je z poloviny 20. let minulého století a slouží k vyrovnávání průtoku vody pod vodní elektrárnou, jež se nachází v lesích kus proti proudu.

To ráno jsem zaspala. Vystřelila jsem z postele, do ruky chňapla banán, natočila si do termosky studenou vodu a letěla na vlak. Nemohla jsem to prošvihnout, prostě nemohla! Vysněnou mykologickou vycházku s odborníkem na mykologii. A já si od toho slibovala, že si rozšířím skromný houbařský repertoár, kdy poznám bedlu vysokou, suchohřib, pýchavku a kozáka.