V jedné z nejkouzelnějších knih, která kdy byla napsána – což nicméně, jak už to tak bývá, nebrání mnohým, aby ji považovali za nekonečně nudnou a k neučtení –, totiž v Pozdním létu Adalberta Stiftera, je někde za stranou 200 vylíčen nádherný příběh antické sochy, kterou si mentor hlavního hrdiny kdysi přivezl z cest po Itálii.

Michelangelo prý tu zakázku pro Juliána II. zvaného „papež hrozný“ malovat nechtěl. Raději by se oháněl sochařským dlátem než štětcem v ruce na lešení uvnitř Sixtinské kaple. Jak to dopadlo, se už půl tisíciletí ví. Výjev, ve kterém Bůh tvoří Adama, je natolik známý, že ani prvního člověka ani Nejvyšší bytost – oba jsou zpodobnění jako svalnatci, jeden mladšího a druhý středního věku – není potřeba popisovat.

Ostrov La Palma je ze všech Kanárských ostrovů nejmladší a jeho sopečná podstata o sobě dává čas od času vědět. Naposledy se tak stalo koncem roku 2021, kdy se probudil vulkán Cumbre Vieja a od září do prosince chrlil oheň, kouř a miliony krychlových metrů žhavé horniny. Spoušť, kterou napáchal, bude patrná ještě dlouho, sopkám trvá staletí, než zarostou vegetací, ale člověk i příroda dělají, co mohou, aby se znovu zmocnili zdejší krajiny a vrátili jí život.

Moje babička byla špatná kuchařka. V době, kdy se dívky učí vařit tím, že doma pomáhají v kuchyni, byla z pošumavského městečka poslána k tetě do Prahy, aby mohla pokračovat ve školní docházce na měšťanské škole a nemusela zůstat další tři roky v obecné. Teta měla krejčovský salón a na vaření měla služebnou.

Vždycky jsem se chtěla podívat do Japonska. Od té doby, co jsem začala žít v Brazílii. Tam totiž od konce devatenáctého století žije nejpočetnější japonská přistěhovalecká komunita na světě. V São Paulu je velká japonská čtvrť Bairro da Liberdade, kde žije asi 400 tisíc brazilských Japonců a kam se chodí tradičně na nedělní suši, nákupy papírků na skládání origami, na popíjení saké a matcha latte.

Nevím, jak to máte vy, ale já slyším stále častěji úvahy o nebezpečí umělé inteligence, která nás jednou bez mrknutí oka zničí. Ponechám stranou otázku mrkání, kterého je umělá inteligence jistě schopna. Co se ale týče skázonosné konspirace, jsem zdrženlivý.

Jednou z charakteristik Čech je, že se tu na celkem malém prostoru nacházejí dosti různorodé typy krajin. Na to, abychom navštívili hory, nížiny, pískovcová města, říční nivy, pahorkatiny, bývalé sopky, vinice či stepi, nepotřebujeme čtrnáct dní, ale stačí nám víkend. Každý si tak může najít tu svou krajinu, kde je mu dobře, která k němu promlouvá, do níž různým způsobem vrůstá.

Není to tak dlouho, co se spisovatelům vyčítalo, že ignorují zkušenosti minorit. Na přelomu tisíciletí se to zejména v anglosaském prostředí objevovalo pořád: potřebujeme slyšet příběhy jiných kultur, potřebujeme proniknout do subkultury, musíme okysličit naše kulturní povědomí o etnické, genderové či náboženské příběhy, které se liší od těch našich.

V Americe jsem už nebyla tři roky. Člověk si odvykne cestovat a odvykne si především pocitu velikosti. Velikosti Ameriky. A pak objevuje Ameriku. Jak je opravdu velká a jak je z ní opravdu paf. Tentokrát jsem zamířila do té Severní, do té, kterou jsem neznala a na kterou jsem byla tolik zvědavá.

Ve Vojanových sadech v Praze žijí pověstní pávi. V Praze se o nich ví. Lidé se na ně chodí dívat. Někteří jsou k nim tak pozorní, že je dokonce zvěční na instagramu. Vojanovy sady jsou úhledným parkem. Pávi se sem hodí. Okolní architektura je starobylá, v uspěchaném světě nějak nepatřičná. O to víc sem patří nadčasový pták.