Písničkáři Bobu Dylanovi bylo letos v květnu 82 let. Zrovna teď projíždí dalšími zastávkami svého nekonečného turné a hraje své legendární písně, jejichž podobu dost možná mění na pódiu k nepoznání. Je fascinující sledovat alespoň zprostředkovaně životní dráhu muže, který si své povolání do značné míry vymyslel sám a dostal za ně Nobelovu cenu.

„A znáte také Aloise Vašátka,“ vyptává se mě postarší muž na střeše památníku RAF, tedy Královského letectva, v anglickém Runnymede. Ten byl postaven na počest více než 20 tisíc příslušníků vzdušných sil britského impéria, kteří zahynuli během 2. světové války a nemají nikde svůj hrob.

Než jsme v Lyonu vystoupily z letadla, vytáhla babička, které jsem pomohla s taškami, z jedné z nich velký hrozen bílého vína a podala mi ho. Bez komentáře, bez úsměvu, zato s gestem královny, jež má na rozdávání. Sladší víno jsem dosud nejedla a není divu, že babička si ho s sebou vezla plný pytel, který na konci cesty už zespoda vlhnul a odkapával.

Vydávání knih je práce v mnoha svých aspektech velmi individualizovaná, vyžaduje mnoho hodin soustředěné, a většinou samotářské práce jednotlivců. Ať jde o autora-spisovatele, anebo potom o spoustu dalších. Překladatel většinou pracuje nad textem sám, stejně jako redaktor, sazeč či korektor.

Stojí trochu skrytě, na rozdíl od ostatních soch, které zdobí Karlův most. Rytíř Bruncvík, možná proto, že není svatý jako ostatní, dostal místo o něco níž, na mostním pilíři na malostranském břehu. Cestou po mostě z něj zahlédnete sotva hlavu v přilbici a tasený meč.

Nemám nic proti starému Římu. Sice jsem kdysi dostala za čtyři, protože jsem si nezapamatovala složitá třídílná jména literárních klasiků, ale odpustila jsem už pro jejich strhující vyprávění, rozmáchlé hexametry a ležérně přehozené tógy.

Kráčím po asfaltovém chodníku, který vede z nádraží a prašné město, dlouhá ulice s řídkými stromy a nízkými činžáky mi připomene jedno nevábné předměstí Paříže. To léto jsem hlídala dva energické chlapečky, dvojčata, korpulentní novinářce společenské a kulturní rubriky Elle s temnýma sametovýma očima, tuniskými kořeny a jejímu bledému irskému muži.

Pokud autor svou knížku někomu připisuje, jde většinou o člena rodiny, přítele, mentora, někdy i zvíře. S dedikací houbám – ano, houbám jako takovým, jsem se setkala až nedávno v knize Merlina Sheldrakea Propletený život, která se stala mou knihu roku.

Zasunul jsem se do úzké kostelní lavice. Mám narozeniny a chtěl jsem chvilku pobýt na místě, kde mé křesťanství začínalo. Ukázalo se to trochu méně sebetrýznivým než následné putování místy mého dětství. Křesťanství nějak trvá, dětství je definitivně pryč. A možnosti, které s sebou v naději neslo, jsou teď užší než ta kostelní lavice.

Jsem opakem svojí americké kamarádky Lary, která zná všechny sýraře, vinaře a řezníky, výrobce čokolády, restaurace a bary v okolí. Bere Lyon útokem, statečně komolí francouzštinu a žije svou lyonskou zkušenost až do dna. To mně trvalo asi rok, než jsem se poprvé odvážila do sýrárny, o vinařství ani nemluvě.