Máme spoustu krásných starých přísloví, která nám jsou k ničemu. Přesněji řečeno, patří na smetiště dějin. Kam se odebrala zcela dobrovolně, popřípadě tam byla odejita, jak se moderně říká.

Pokud mi to vyjde, sleduji ráda v České televizi vědomostní soutěže. Ne že bych se vždycky snažila odpovídat na každou otázku, ale potěší mě, když se trefím – zvláště když soutěžící neví.

Vydali jsme se před mnoha lety s partou spolužáků a spolužaček z českobudějovického gymplu i s naším třídním profesorem do Krkonoš. Ubytování jsme si zajistili v Rokytnici v soukromí u jedné starší paní.

Když jsem byla malá, chodila jsem s babičkou do nemocnice za dědou. Byl moc nemocný, protože za první světové války prodělal na frontě tyfus, a skoro to vypadalo, že umře.

Zvoní telefon. Tady Dvořáková, vaše pojišťovací makléřka, slyším radostný hlas. Aha, říkám. Co si přejete? No – připojistit vaše děti!

Čím více toho o více druhých lidech víme, tím více jsme nespokojeni. Chceme vypadat jako ten a mít to, co ta, prožívat to, co on a toužit po tom, co ona.

Blížící se výročí upálení Jana Palacha mi vrátilo vzpomínku na celkem nedávnou příhodu. V jednom z vydání Literárního fóra, almanachu jihočeských spisovatelů, byl uveřejněn článek s názvem Živá pochodeň číslo 1.

Dali jsme koncem minulého roku očipovat našeho jezevčíka Blacka. Poslušni výzev a nařízení o této povinnosti. Zarazila mne hned cena – toto téměř nic, co dostal pejsek pod kůži, a výkon pana doktora vyšlo na 760 korun.

Čas lepších lidí. Ano. Časy, kdy se lidé stanou lepšími, jsou možná za rohem. Nevěříte?

Dnešními řádky se vůbec nechci stylizovat do role člověka, který má  samé dobro v duši. Jen jsem zjistila, že člověk není nikdy zcela hotov, pokud se týká jeho názorů.