Znáte to. Dlouholetí manželé slaví výročí – svatbu zlatou, diamantovou či bůhví jakou. Sejdou se známí, rodina. A vždy zákonitě zazní otázka: „Jak jste to vlastně spolu tak dlouho vydrželi? Máte na to nějaký recept?“

Ano, i vánočky mají svou historii! Podle doložených pramenů se za prvními pochoutkami tohoto typu musíme vrátit až do 16. století.

Každý rok se naše rodina scházela na Boží  hod  u vypečené husy. Táta měl sestru a ta bydlela spolu s mužem a společnou babičkou v bytě pod námi. Babička jednou projevila přání zúčastnit se veselého přejídání u nás, ve druhém patře.

Co se mi z klukovských let vybaví při vyslovení slůvka Vánoce?  Třeba  kapr neposeda, jehož jsem škádlíval ve vaně. A když maminka pekla vánoční cukroví, pomáhal jsem je zdobit a pokradmo ochutnal.

Před třemi lety na podzim přibylo k nám domů nové štěně. Jezevčík jménem Black. Byl to hodně zvědavý pejsek a vynikající průzkumník. Jeho výpravám padlo za oběť všechno, co měl na dosah nebo co si dokázal podat.

Vzpomínám na jeden zážitek, jako by se stal včera. Je mi pět let, je před Vánoci a v mateřské školce máme vášnivou debatu, jestli existuje Ježíšek a kdo naděluje dárky pod stromeček.

Stávající čas je kromě ponurého počasí charakteristický také podobnou náladou sápající se do oken našich niter. Všimli jste si toho?

Čím jsem starší, tím méně mne příslušný šrumec okolo vánočních svátků přitahuje. Nicméně i tak se mi  vybavují vzpomínky na Vánoce mého dětství. Tehdy sice byl problém naplnit toužebná dětská přání – zboží nebylo mnoho a věci se těžce sháněly v předlouhých frontách, ale uměli jsme se z nich asi o to víc radovat.

Předvánoční úklidové tažení, díky němuž se z celkem harmonické domácnosti stane válečná zóna, to je dost častá realita těchto dní.

Vypomáhala jsem jednou v adventu, který se stal v posledních letech pro mnohé nikoliv dobou rozjímání, ale dobou horečného nakupování, v obchodě s bytovým textilem.