Stárnutí samo příliš zábavné není, ale zábavných momentů je při něm dost. Člověk může například pozorovat, jak se s věkem mění jeho vztah k tradičním věcem.

Byla to taková pranepatrná zprávička, kterou jsem zahlédl jen koutkem oka. Nicméně, zaujala mě. Jeden z náměstků českobudějovického primátora se v ní zmínil o tom, že v souvislosti s vylepšováním vzhledu veřejných prostranství ve městě dojde na likvidaci rezatých a nepoužívaných sušáků na prádlo.

Bydlím v centru Budějovic, kde každou neděli před devátou začnou zvonit zvony. Moc ráda je poslouchám. Když jsem těsně po revoluci navštívila služebně městečko Eupen na východě Belgie, nemohla jsem se zvonů nasytit.

Neznám člověka, který by se dokázal ubránit nostalgii, ať už v jakékoliv podobě. Slušnou porci téhle pocitové ingredience mně a mým přátelům naservíroval počin českobudějovického fotografa Milana Bindera.

Každý podzim se u nás ve firmě opakuje jistý rituál. Koncem září se přiřítí na kole Ukrajina instruktorka bezpečnosti práce paní Heduš, vlítne do zasedačky, hodí na stůl lejstra a zahájí show pod názvem „Školení bezpečnosti práce.“

Hrabe vám? Ne, nechci vás urazit. Jen pokládám řečnickou otázku. O hrabání a hrábích je totiž moje dnešní ranní poznámka. Konečně, je podzim, a tento pracovní úkon a náčiní k tomuto času neodmyslitelně patří.

Letošní Vánoce začaly, alespoň pro mě,  v pondělí 23. září. Přesně v ten den jsem totiž v televizním vysílání zaznamenal první vánoční reklamu. Ano, už tak dávno.

20. listopadu bylo v roce 89 pondělí. Byl to den, na který často vzpomínám. Přišel jsem ráno do rozhlasu moderovat pořad, který se jmenoval Dobré jitro z Českých Budějovic.

A zase je potkávám. Batohy na zádech vyvracejí křehké kosti dětí, které odevzdaně kráčejí ke svému útočišti, či nebezpečnému území – ke škole.

Když si s odstupem času promítám události listopadu 1989, musím přiznat, že se mi kromě klíčových dění nechtěně vybavují i reakce lidí kolem. Ale také moje vlastní. Pravda je, že to byly emoce smíšené.