Sedmnáctý listopad je svátek tuplák, což je celkem vzácné. Většina významných dnů je po kalendáři prakticky rozmístěná po jednom, aby se stihlo psaní projevů, úklid tribun a přelepení plakátů.

Letos slaví stopadesátiny. Kaple v českobudějovické části Čtyři Dvory stojící při hlavní silnici, která spojuje tuto lokalitu s centrem města.

Před nějakým časem jsem na tomto místě povídala o dobrém nápadu s názvem „zavěšený kafe“, který vznikl v Itálii za druhé světové války.

Mám rád podzim. A to hned z několika důvodů. Za prvé pro krásné ranní mlhy.  Řidiči teď se mnou asi nesouhlasí, ale nešť. Mlha na Šumavě totiž dokáže přeměnit krajinu, kterou znám jako své boty, tak, že jenom chodím a zírám. Je to svět fantazie.

Tak už jsme zase o krůček dál v budoucnosti a zase jsme přetrhli své další pouto s minulostí. Tohle mě napadlo, když jsem si nedávno přečetl informaci o tom, že vlakové jízdní řády už nebudou.

Jel jsem onehdy dálkovým autobusem. Uvelebil jsem se v sedadle, vytáhl područku a opřel si o ni ruku. Jak jsem se v sedadle různě kroutil, začala mě područka brzy tlačit do různých částí těla, jako jsou žebra, zápěstí, pánevní kost a rameno.

Prý když si člověk něco hodně moc a vroucně přeje, tak se mu to splní. Tvrdí to například můj oblíbený spisovatel Robert Fulgum. Ovšem tohle tvrzení má ještě malý dodatek: že není jisté kdy.

Mám ráda podzim. Vedra jsou zapomenuta, příroda hraje všemi barvami a listí v parku voní jako cizokrajné koření. Park Na Sadech, vedle něhož celý život bydlím, byl zónou našich dětských her.

Něco se mi v posledních létech děje s nohama. S lékařem jsem to zatím nekonzultoval, ostatně ona by se asi nějaká smysluplná diagnóza stanovovala jen velmi těžko.

„Ani psa by nevyhnal“ – to pořekadlo určitě znáte. Ale jestlipak jste si všimli, že ho nejčastěji říkáme doma v teple? Jakmile nás okolnosti donutí vystrčit nos za dveře, většinou zjistíme, že tam není zdaleka tak zle, jak to vypadalo zevnitř.