Jasně, přijedu. Ale promiň, že se tak ptám, bude doma tvůj muž? Nebude, odvětí se smíchem v hlase Jitka a já se k ní teprve teď začínám naplno těšit.

Všechno je o komunikaci, říká se teď. Když spolu mluvíme, předejdeme potížím z nedorozumění nebo je odstraníme. Moje komunikace s dvouletou pravnučkou je velmi nevyvážená.

Jako školák jsem vnímal zvláštní náladu prvního školního dne po vánočních prázdninách. Všichni jsme byli tak nějak svátečně vyžehlení, povinně navlečeni do konfekčních oblečků, které nám Ježíšek nadělil pod stromeček.

Dostal jsem o Vánocích dárek. Ačkoliv je malý, tak o velikosti  deset na patnáct centimetrů a nestál víc než pětadvacet korun, udělal mi velkou radost.

S váhou bojuje v průběhu roku skutečně dlouhá řada žen a dívek – některé oprávněně, jiné, které by ani nemusely, protože jejich proporce jsou optimální. Mám ale pocit, že chtějí ještě víc nadzvednout ty, kterým štíhlost do vínku dána nebyla.

Sníte? Mám na mysli ono bdělé snění o něčem, čeho byste chtěli ve svých životech dosáhnout. Sny jako mety.

V patnácti letech jsem chodila se stejně mladým, ostýchavým a nejistým klukem. Bylo to v zimě, nosívala jsem červený kabátek s límcem z bílé beraní kožešiny, doufala jsem, že se mu v tom, babičkou zplichtěném kabátku se starým límcem, budu líbit.

První den v roce většinou sami sobě slibujeme, co všechno změníme. Seznam našich vážně míněných  předsevzetí často hodně zredukujeme hned pár dnů po 1. lednu.

Doneslo se mi, že známý pivní borec Lojza Pípa se chystá překonat osmdesát let starý šumavský rekord. Vypravil jsem se proto za ním zjistit podrobnosti.

Coby dítě jsem od rodičů často slýchal věty jako „Někdo by měl skočit do krámu na nákup.“ Nebo: „Někdo by měl dojít s odpadky do popelnice.“ Případně: „Někdo by měl vyluxovat byt.“