Cením si svobody a duševní rovnováhy. Mám zásadu nerozčilovat se nad konflikty, které neovlivním. Jako mezinárodní politiku, pandemii, nájezdy kobylek, zemětřesení, zbrojení nebo ceny energií. Takové věci beru na vědomí, ale neřeším.

Objem lidského vědění se neustále zvětšuje, což je mimo jiné vidět i na stálém bobtnání školních zavazadel. Připomněl jsem si to začátkem září, když ulice znovu zaplnili školáci.

Setrvačnost je – velmi zjednodušeně řečeno – síla, která nás po prvotním impulsu posouvá vpřed. A zároveň je to odpor tělesa ke změně rychlosti. Hm, vztaženo k lidskému životu opravdu zajímavé.

Jedním z nejhorších provinění, jehož se mohou partneři dopustit během konverzace ve společnosti přátel, je praní svého špinavého prádla na veřejnosti. Většinou je dost hrozné už to, když začnou prát svršky, ale jakmile dojde i na spodky, je nejlepší z takové společnosti utéct.

Když byly děti malé, s podzimem a větrným počasím přicházela k nám tradičně dračí horečka. Pokaždé jsme se pokoušeli doma lopotně vyrobit něco, co by lítalo ve větru.

Toulal jsem se nedávno po Slovensku a jako vždy si uvědomil, jakými ambasadory česko-slovenského bratrství jsou chlapi nad padesát let. Absolventi základní vojenské služby, které povolávací rozkaz kdysi zavál do exotických Čech.

Když jsem byla malá, měli jsme doma knihu, která se jmenovala Kam běží modrá liška. Ve své dětské naivitě a přecitlivělosti jsem si představovala, že už podle názvu musí jít o nesmírně smutný příběh.

Pro ty z nás, kteří jsme byli celý život záměrně soběstační a „nikoho jsme nepotřebovali“, jsou chvíle, ve kterých zjistíme, že už to bez pomoci jiných lidí nezvládneme, obzvláště těžké.

„Tam na západě zhasíná tvůj život poslední. Tam splývá loď se soumrakem. Tam skončí každý z nás, buď králem, i když sám…“ Ne, nevnucuji vám v náhlém rozpoložení nějakou ranní chvilku poezie. Jenom cituji ukázku z básně oceněné v loňské soutěži Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích

I k nám na Šumavu už dorazil podzim. Nad naší vesničkou je kopec, kterému místní neřeknou jinak než Vysoká. Jak se oficiálně jmenuje, vlastně ani nevím. Na něm je smíšený les, smrky a buky. Buky se touto dobou vždycky nádherně vybarvují a z dálky je na ně úžasný pohled. Zvláště když na Vysokou koukne sluníčko.