Stroj času je zatím jen rekvizitou autorů fantastických románů, ale občas si v čase zacestujeme i bez něj. Mně se to stalo nedávno, když jsem v jakémsi internetovém hračkářství narazil na obrázek, který mě skokem vrátil o desítky let zpátky.

Představte si, že dnes vstanete, vyjdete z domu a uvidíte jenom chodce, cyklisty, běžce, koloběžkáře, hromadná doprava pojede přesně načas, protože nikde nebudou žádné kolony, zácpy a bouračky.

Čeština má spoustu drobných nuancí, chcete-li s její pomocí přesně vyjádřit situaci nebo popsat věc.

Vyrostla jsem na domácí stravě a svým dětem jsem chtěla dopřát totéž. Jenže ouha: neumím vařit. I když se fakt snažím. Většinou místo takzvaného pokrmu připravím takzvaný recept, který se ve finále nedá pozřít.

Spousta žen není spokojena se svým tělem. Něco se jim zdá malé, něco zase příliš velké. Největší se jim dost často zdá jejich pozadí.

Zbavovat se nepotřebných věcí je nepochybně umění. Sám ho neovládám, což mi naštěstí nebrání o problému zasvěceně mluvit.

Největším vynálezem lidstva je bezesporu kolo. Jako součást bicyklu nebo automobilu umožňuje člověku pohodlný přesun na delší vzdálenosti a mně umožňuje ztratit se, protože nemám orientační smysl.

Tak nám zase začala škola. Už se těším, kolikrát letos zase uslyším ono zprofanované „škola hrou“, používané jako zaklínadlo nebo mantra.

Mám pocit, že se o mně začíná tak trochu pokoušet demence. Ne taková ta obyčejná, lidská, někdy označovaná jako stařecká, ale ta nová, moderní, digitální.

Jako malí jsme s nastupujícím začátkem školního roku měli spojené dva ukazatele z přírody, které jsme vždy bedlivě sledovali. A to, když zčervenaly jeřabiny na stromech a na drátech elektrického vedení se začaly houfovat vlaštovky. Jako noty na drátěné osnově.