Nedávno jsem po nějaké době znovu přespal v domě - málem jsem napsal rodném, ale to by bylo nefér vůči porodnici, kde jsem se doopravdy narodil. Takže dejme tomu v domě, kde jsem vyrostl. Vzbudil jsem se uprostřed noci a v rozespalosti chvíli přemýšlel, co je najednou jinak.

Koncem srpna jsme se se ženou vypravili – tak jako to děláváme pravidelně už řadu let – na chorvatský ostrov Rab. Samozřejmě jsme už dopředu slyšeli různé zvěsti o velkém zdražování v souvislosti s přechodem Chorvatů na euro. No, co si budeme povídat, dražší to tam je, ale není to žádná tragédie.

Můj tchán je muž devatera řemesel. Dokáže postavit a rekonstruovat cokoli, co je postavené z kamene, cihel, betonu nebo dřeva. Vysoustruží jakoukoli součástku, instaluje ústřední topení včetně trubek a výměníků. A to prosím bez toho, aby se byť jen podíval na návod na internetu.

Nemám moc důvěru v lidstvo. Na jednom příkladu vám vysvětlím proč.

Každý má ve svém osobním deníku stránku s názvem Co nesnáším, čeho se bojím. Já se bojím hlavně živočichů, tedy některých.

Tak, dneškem počínaje konečně zase můžeme přestat závidět dětem jejich souvislé dlouhé volno. Prázdniny skončily, začíná jim nový školní rok. Upřímně se přiznám, že jsem původně chtěl přestat závidět už v pátek 1. září.

Sedím na dětském hřišti blízko pískoviště a sleduji, jak si všechna ta mrňata, včetně těch našich, hrají.

Mám kamarádku a ta vypráví skvělé historky o svém manželovi. Vždycky začne tím, že její muž nad vším hodně přemýšlí a bádá. Pomyslíte si, že je to chytrý vědec a pokýváte hlavou.

Je docela zajímavé sledovat, jak člověk dokáže stejná slova v průběhu času vnímat s úplně odlišnými významy. Zvlášť pokud jde o tak nenápadná slova, jako je prvních pět číslovek.

V jednom ze svých Rozhlasových sloupků jsem nedávno mluvil o automobilové veteránské parádě v naší vsi.