Nedávno k nám přišla návštěva a já jsem si nad úžasnými střevíčky, které zula v předsíni, vzpomněla na jehličky, které jsem kdysi nosívala.

Nesnáším již-ody. Není nic tak vzdáleného od reality světa jako právě již-od. Aha, vy netušíte, co je to za potvoru ten již-od? Hned vám to vysvětlím.

Moje žena si kdysi půjčila knihu o feng-šuej, což, jak možná víte, je prastaré čínské umění o tom, jak pomocí správné polarity jinu a jangu správně rozmístit po bytě pytle na odpadky, sektorový nábytek a žehlicí prkno, aby mezi nimi mohla proudit energie čchi.

Poslední dobou se mi to stává dost často, zatímco z dřívějška si takové situace vůbec nepamatuji. To jsem tak poslala během pár minut informaci o něčem dvěma esemeskami, aby se jedna dlouhá nezměnila ve zpoplatněnou MMS, a dostala vzápětí odpověď, která nedávala smysl.

Sebeovládání se dneska už moc nenosí. Je to buržoazní přežitek, asi tak jako dechová hudba a rumové pralinky. Máme prý projevovat své emoce, jinak si podle psychologů zaděláváme na pořádný průšvih.

Nedávno jsem uklízel ve skříni a narazil jsem na hodně staré číslo kdysi velice oblíbeného a řekl bych do jisté míry volnomyšlenkářského časopisu Mladý svět. Kromě dalších zajímavostí v něm byla i anketa mezi našimi známými osobnostmi, v níž odpovídaly na otázku: Které tři knihy byste si s sebou vzali na pustý ostrov a proč?

Kdysi jsem v nějaké galerii zůstala stát před obrazem, který vypadal jako malovaný pod stromem. Nad hlavou vám visela větev, jenom jste ji odhrnuli, a naskytnul se vám dechberoucí výhled do dálky. Malebná kopcovitá krajina, nikde ani stopa po civilizaci. Mrkla jsem na popisek a ten obraz se jmenoval přesně tak, jak jsem se v tu chvíli cítila: Tady zůstaneme.

Každý z nás asi někdy četl nějakou knížku o „zlaté horečce“ nebo viděl film. I mě postihla, když jsem byla kdysi s kamarádkou v Severní Americe, přímo na Yukonu, v místech starých opuštěných nalezišť.

Moje žena výborně vaří. Já umím uvařit jenom palačinky a pizzu z krabice. Nebýt jí, dávno bych zemřel na kurděje nebo na otravu igelitem. Její vaření má ale jednu zvláštnost.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes, prosí miliony křesťanů ve své modlitbě každý den o jídlo pro sebe a své rodiny. Často nejsou jejich modlitby vyslyšeny, a tak si lidé pomáhají všelijak.