Nevím, jestli si uvědomujete, v jak absurdní situaci jsme s odpady. Nemyslím jen problémy spojené s jejich likvidací, ale také vše to, co tomu předchází.

Po návratu z tříměsíčního putování po Bali a Thajsku, mi váha ukázala, že jsem shodila osm kilo. Takže mě začaly obtěžovat maily, nabízející mi pilulky na hubnutí, které údajně vyplavují tuk, za deset dní prý shodím deset kilo.

Jsem člověk praktický a spořivý. Nesnáším, když se vyhazují věci, které by mohly ještě sloužit, když se kupují všelijaká udělátka, bez kterých se v domácnosti člověk obejde.

Je tomu už šest let, co můžeme bez obav chodit do hospod a restaurací. Abych byl úplně přesný, bez obav z toho, že po návratu domů budeme muset naházet veškeré šatstvo do pračky a sami skočit pod sprchu, abychom se zbavili pocitu vyuzenosti a odéru cigaretového kouře.

Pokud nejste poustevníci, polárníci nebo trosečníci, máte nejspíš nějaké sousedy a k těm patří i sousedské vztahy. V té souvislosti je zajímavé, že intenzita těchto vztahů je nepřímo úměrná velkosti sídla, ve kterém bydlíte.

Odjakživa obdivuji vytrvalost, nadšení a obětavost. A tyhle vlastnosti bych bez váhání připsala lidem z českobudějovického Kabaretu U Váňů, který funguje, a to velice dobře, už víc než tři desítky let.

Počítače už nejsou žádná novinka, i když nám starším tak pořád připadají. Je to ale už padesát let, co opustily klimatizované sály a vydaly se do našich kanceláří a domovů.

Moc rád vzpomínám na dobu svých studií na gymnáziu. Bylo tenkrát v Českých Budějovicích jediné a mělo velice dobrou pověst, hlavně díky přísnosti profesorů.

Hrozí nám prý konec venkovských hospod. Alespoň podle prognostiků, kteří věští budoucnost přes zvýšení DPH za točené pivo. Na vině je podle pivařů vláda, která nebere v potaz, že malé hospody fungují také jako poradny.

Člověk za svůj život projde celou řadou situací, jež je možné považovat za přechodové rituály: návštěva víly Zubničky, maturita, pohřeb – tyhle zlomové okamžiky si vybaví asi každý.