Sedím si takhle na lavičce u kašny na hlavním českobudějovickém náměstí, vystavuji tvář zatím zubatému sluníčku a koutkem oka pozoruji holuby. Jsou krotcí a dá se říct, že drzí…

Také patříte mezi ty, kteří prožili trapasy s nevhodnými dárky? Já bohužel ano. Rád dávám jako dárek knížky. Vybírám klasicky buď podle autora, nebo podle žánru. Vím, co se tomu, koho chci obdarovat, líbí, a podle toho volím.

Jasně. Jen si to všude napatlej, třeba i na hlavu, říká matka ironicky tříletému synovi, který šeredí s krupičnou kaší.

Kdo chce vychovávat, musí umět chválit. Kdo chce vychovávat, musí umět i trestat. A udělit správný trest ve správnou chvíli je umění, na tom se asi shodnou všichni rodiče a vychovatelé světa.

Jsem sice příznivkyní klasických papírových knih, miluju vůni tiskařské černě, ale chápu, proč mladší generace vyhledávají i jiné formy setkání s knihou.

Vítanou výbavou městského prostředí jsou určitě lavičky. Užíváme si je všichni, i když každý po svém. Někdo na ně sedá, aby se osvěžil výhledem na řeku nebo do zeleně, někdo si na nich chce popovídat a někdo si potřebuje odpočinout, než zase půjde dál.

V současné době najdeme ve všech médiích tolik rozhovorů s takzvanými celebritami, že člověk ztrácí přehled o tom, co kdo řekl.

Tak mi po roce zase kvete meruňka. Problém je ten, že už tři roky po sobě neměla skoro žádnou úrodu. Pupeny se jí otevřou pokaždé v polovině března, včely na ní hučí jako posedlé a po pár dnech květy spálí ranní mrazíky.

Velikonoční svátky jsou za námi a my můžeme začít plánovat, co příště s ohledem na tradice zvládneme lépe. Třeba, že se zdokonalíme ve zdobení kraslic nebo v pletení pomlázky nebo – a tady si dosaďte už podle svých zkušenostní sami.

Také druhý synek, Tom, uměl číst, ještě než šel do školy. Nedalo se tomu zabránit. Odmítněte odpovědět dítěti na prostou otázku: A jak se jmenuje tohle písmenko?