Česká televize nabízí ve své programové skladbě docela nenápadné pořady, které jsou moc zajímavé, ale protože jsou v nešikovném čase, moc se o nich neví.

Mám radost, že máš radost – říkávala kdysi dávno moje kamarádka, když jsem se radovala nad některým z jejích drobných, symbolických dárečků. Už tehdy jsem pochopila, že umění přijímat je stejně náročné a důležité jako umění dávat.

Tak už tady bude zase, dorazí v noci ze soboty na neděli a jako každoročně s námi stráví sedm měsíců. A zase kolem něj budou chvilku vášnivé diskuse – jedni ho nesnášejí, druzí ho milují a jiným je naprosto lhostejný.

Jestli mám na Šumavě nějaké místo opravdu rád, tak je to krajina kolem Stožce. Rozlehlé lesy, kde se člověk může kdykoliv ztratit, květy devětsilu vonící ve škarpách a sem tam k uchu dolehne zatroubení lokálky, křižující kdesi v údolí jeden z mnoha nechráněných přejezdů. To je Stožec.

Nevím, v čem spočívá kouzlo popelářské práce, ale už jsem slyšela spoustu lidí, kteří říkali, že jako děti chtěli být právě popeláři.

Vzpomínám si, že v době mého dětství jsme pravidelně v neděli odpoledne chodívali s rodiči na procházky nebo na celodenní výlety. A nebyli jsme sami.

Loni o prázdninách na náš balkon zalétla samička vrabce. Prohopkala ho křížem krážem a zase odlétla. Za pár dní se objevila zas.

Když jsem nedávno kupoval notebook, nebylo v krabici kromě nabíječky už nic dalšího – jen jakýsi kus papíru s pár piktogramy. Překvapilo mě to. Patřím totiž ke generaci blbců.

Asi tak před čtvrt stoletím se sešla veselá parta šikovných lidí a pustila se do opravy ruiny středověkého strážního hradu nedaleko Lipenského jezera. Protože to byli lidé nejenom šikovní, ale také pracovití, šlo všechno rychle a vylouplo se to v dílo, které se stalo opravdovou atrakcí této oblasti.

Březen je měsícem knihy a já bych vám ráda v této souvislosti představila jednu nevšední publikaci s názvem Jihočeské osobnosti známé a méně známé