Láska je cit, o kterém se píšou básně, dívky mu věnují většinu svého mladého věku, knihy a filmy o lásce jsou nejsledovanější a nejprodávanější. A všichni po ní toužíme.

Říká se, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Umím anglicky, v případě nouze se domluvím německy, po rusky němnožko gavarím. Takže jsem zřejmě, vyjádřeno matematicky, člověk na třetí.

Ve svém životě jsem vlastnila jen jedno jediné auto a ne jen tak ledajaké, bylo totiž putovní a v té době téměř veteránem, Fiat šestistovka z roku 1964.

Pamatuji si ještě na doby, kdy v socialistickém pohostinství doznívaly ozvěny prvorepublikové kultury. Jít do restaurace na oběd, to byl velký svátek. Tedy alespoň v naší rodině.

Možná se vám téma spacáků bude zdát v tuhle dobu ne příliš aktuální, ale je spousta lidí, kteří tento vynález používají celoročně. Včetně mne. A to navzdory tomu, že je mi ve spacáku zima leckdy i v létě.

Některé věci se nám zdají tak samozřejmé, že o nich ani nepřemýšlíme. Například mateřský jazyk. Každému je přece jasné, že jde o jazyk, kterým na nás mluvila matka, tedy první jazyk, se kterým jsme se v životě setkali.

Asi každý z nás má nějakou ikonu vlastního dětství, která se mu zjevuje ve snech, a na kterou nedá dopustit.

Náš osmiletý syn se vrátil ze školního divadelního představení. Na můj dotaz, jaké to bylo, odpověděl, že dobrý. Na můj dotaz, o čem to bylo, to bylo horší.

Když je člověk mladý, překonává všechna příkoří života, třeba se slzami, zato s rychle se hojícími ranami. Před sebou má totiž pořád nějaké události, objevuje krásu vztahu, raduje se ze svatby, z narození dětí a všechno má nějaký nadějný podtón.

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ říká dobrý voják Švejk ve slavné Haškově knize. Podobně bychom po švejkovsku mohli dneska říkat my: „Tak nám sebrali Vinnetoua.“