Světový den léčby zvukem – jako bývalého rozhlasáka mě to zaujalo. Ale přišlo mi to zvláštní. Zvláště v souvislosti s tvrzením starých lékařských praktiků, kteří říkali, že ticho léčí.

Možná to ani netušíte, ale rádio má dneska svátek. Tedy nikoli snad ten přístroj, ze kterého posloucháte můj hlas, nýbrž rádio coby médium, tedy rozhlas, rozhlasové vysílání.

Mezi dobou, kdy kupujete hračky vlastním dětem a kdy je pak kupujete vnoučatům, uplyne zhruba dvacet let. Vstoupit po takové pauze do hračkářství není jen tak.

K dvacetinám jsem dostala od maminky nádherný dárek. Šicí stroj, německý, kufříkový, značky Veritas. Připadala jsem si jako vítěz Velké pardubické.

Mám několik oblíbených seriálů, na které se dívám opakovaně, a tak jsem se hodně těšila na další řadu jednoho z nich – po tolika letech jsem v ni už ani nedoufala.

Svět je prý globální vesnice. V tom případě je naše město takový větší činžák. Nejsem sice původem odsud, ale teď, po dvaceti letech, můžu s jistotou prohlásit: Všechny partaje se tu navzájem znají.

Když je člověk malý, jeho ambice často nemívají mnoho společného s realitou. Například když jsem byl dítě já, můj kamarád ze školky toužil stát se buď indiánem, kosmonautem nebo popelářem.

O polední pauze jsem šla na chvíli ven. Přidal se ke mně muž, měl hůl a kýval se ze strany na stranu. Zapálil si a řekl: „Dneska je tlak 1035.“ Udiveně jsem se podívala.

Můj otec, celoživotní a zapřisáhlý pesimista, mi nedávno vyčetl, že ty moje sloupky nejsou k poslouchání. Prý jsou strašně pesimistické. Mám si prý uvědomit, že někdy taky svítí sluníčko. Takhle doslova to řekl.

Když máte děti, máte taky velkou zodpovědnost a kladete si spoustu otázek. Jedna zásadní zní – jak dítě vychovávat? Má být slušné a hodné? A nebude mít potom problémy v tomto tvrdém a konkurenčním životě?