Vyrostla jsem v přesvědčení, že o ceně daru se nemluví. Že je to neslušné a kdo toto pravidlo poruší, dopustí se „fópa“. Proto pečlivě odstraňuji z dárků všechny cenovky, než je zabalím

Každý z nás má nějaké cesty, kterými se vydává rád, opakovaně a s potěchou. Z dětství si pamatuji prázdninové cestování vlakem za dědou a babičkou do Benešova. Na té trati jsem znal každý kandelábr, každičké nádraží!

Současná energetická krize přinutila lidi, zejména ty žijící v rodinných domcích a na vsích, dát opět prostor vytápění pevnými palivy, především dřevem. A to mě přimělo vzpomenout si na dobu dětství, kdy jsme byt vytápěli právě kamny.

Pokud se do Afriky nedostanou miliony tun obilí z Ukrajiny, na kterém jsou tamní obyvatelé potravinově závislí, hrozí tam hladomor a nám v Evropě další migrační vlna zoufalců zápasících o holé přežití.

Nevím, jak to máte vy, ale sám jsem léty zjistil, že u stolu mohu buď pracovat, nebo na něm uklízet. Obojí naráz nezvládám.

Máme sice velice ukecaného, tedy uštěkaného jezevčíka, ale žijeme na polosamotě a tak to moc nevadí. Hůř na tom byl kdysi náš bývalý kolega, rozhlasový zvukař Milan.

Musím se vám k něčemu přiznat. Škodím naší planetě. Zanechávám totiž za sebou uhlíkovou stopu. To je v dnešní době něco velmi nepěkného, možná mnohem horší prohřešek než neslušná mluva, obtěžování sousedů hlukem nebo pohlavkování nezvedených dětí.

Jako dítě jsem občas ráda stonala. Ne proto, abych se ulila ze školy, tu jsem měla v té době docela ráda, ale pro ten zvláštní pocit bezpečí, rodinného tepla a obskakování.

Stalo se to hluboko uprostřed noci. Na chodbě v našem domě se zničehonic rozsvítilo světlo. A pak zhaslo. Nějakou dobu byla tma, a pak se světlo znovu rozsvítilo.

Pro ty šťastlivce, kteří nevědí, co je rozporka: zní to sice jako vtipný argument, který použijete, abyste rozporovali něčí názor, ale ve skutečnosti jde o kus dřeva ve tvaru ramínka na šaty, s ocelovými kroužky po stranách, na který se při domácí porážce věší mrtvé prase.