Johannes Gutenberg, James Watt, Thomas Alva Edison, Graham Bell – nechci vás zkoušet, tahle jména určitě znáte. Je to zvláštní, protože dnes už vlastně ani jeden z jejich slavných vynálezů nepoužíváme.

Jak tak přibývá různých odnoží feminismu a feministických hnutí, myslím si stále častěji, že to přehánějí a lámu si hlavu i s tím, co se mi dříve zdálo jasné. Třeba rovnoprávnost.

Poslední den v roce má svátek Silvestr a všichni ho slavíme, i když vlastně žádného Silvestra neznáme, aspoň já ne. A tak je jméno Silvestr v naší zemi nejoslavovanějším jménem, přestože je tak málo užívané.

Před drahnými lety jsme trávili závěr roku u známých na Posudově u Lipenského jezera. Už od 30. prosince vydatně sněžilo. Oslava byla fajn. Na Nový rok jsme se probudili do sluncem zalitého dne, v němž se třpytily závěje správně promrzlého sněhu.

Vánoce jsou šťastně za námi. Konečně skončil ten dlouhý maraton příprav a chystání, těšení, pečení cukroví, vymýšlení a shánění dárků, návštěv adventních trhů, pouličního popíjení punčů a svařáků…

Jako autor detektivek dostávám často poměrně jednoduchou otázku. Proč jsou detektivky tak populární? Co na nich lidi vidí? Ta otázka mě vždycky donutí se zamyslet.

Chtěl bych využít vánoční čas, který má být rozjímací, k poděkování jistým bytostem. Nemluví se o nich nahlas, ani příliš často. Jsou subtilní, nejspíše dokonce ani neexistují, ale přesto paradoxně s námi jsou – od našeho početí až po poslední výdech.

V době mého dětství na našem vánočním stromku, jako ve většině rodin, nikdy nechyběly barevné tenké svíčičky v kovových skřipcích. Jejich plamínky mne okouzlovaly víc než pozdější elektrická světýlka.

Nejčtenější beletristická kniha světa. Schválně – tipněte si, která to je? Harry Potter? Ne, ne. Robin Crusoe? Bejvávalo. Tedy fanfáry a vítězem se stává... Malý princ!

Vánoce bývají příležitostí zastavit se a zavzpomínat. Nevím jak u vás, ale u nás se vždycky vzpomíná na nějaké předchozí Vánoce.