SEBEterapie

Kolik let života jste ochotní strávit čekáním? A kolik jste už čekáním strávili? Co když prostě jen čekáme na to, co se rozhodlo nepřijít? A co když některý příběhy mají zůstat nedokončený?

Jenže náš mozek miluje dokončené scénáře, jinak vzniká pocit toho, že nemáme věci pod kontrolou. Ale možná tím, že necháme některé věci pustit, neprohrajeme. Právě naopak.

Co kdybychom se na to dívali z jiné perspektivy? Co kdybychom se zamysleli nad pojmem "syndrom utopených nákladů" a rozhodli se, jestli některým věcem opravdu chceme věnovat i zítřek?

Co pro vás znamená štěstí? Já ho totiž tak nějak pořád hledám. Ale přišla jsem si na to, že si ho až příliš mnoho podkopávám – ten pocit toho štěstí. Kladu životu zbytečně moc podmínek a říkám si "až" – až budu mít spořádaný život, přijde partner, který zaplní to prázdné místo uvnitř mě. Ale co když život není projekt k dokončení? Co když nebude všechno dokonalý a ideální, jak si možná představjeme?

Co když je to zahrada, kde si nikdy neřekneš hotovo - pořád něco roste, pořád něco odkvétá, pořád se přesazuje, přesto je nádherná.

Díl k zamyšlení. Jestli tady náhodou pořád dokola jen nehledáme něco, co už nám právě teď leží u nohou. Ale pro nás to není dostatečně dost. Otázkou je, co je dostatečně dost? A jak vlastně vypadá to štěstí, které tak nějak pořád hledáme?

Co kdybys přiznal, že jsi zahradníkem své životní zahrádky? Ne vždycky se ti bude chtít o ni pečovat. A to je v pořádku.
Hele takhle - nalijme si čistého vína. Poslední dobou slýchám věty jako: „Ty jedeš bomby!” nebo „Jsi všude, super!” nebo „Ovládla si celej svět!” či „Jedeš, Téro!”
A je to skvělý, vážně. Ale taky to není zadarmo. Každej úspěch znamená oběť, to je holý fakt. A ne, taky se mi často nechce. Přemlouvám se, hledám každou chvilku, natáčím, i když výsledek je tak vzdálený tomu, co bych vlastně chtěla mít. Ale done is better than perfect, right?
Taky se to nestalo všechno za den. Je to výsledek několikaměsíční či několikaleté dennodenní práce. Nezávisle na tom, jestli byla sobota nebo pondělí. Nezávisle na tom, kolik “ne” se muselo říct a kolik (ač nechtěných) “ano” se prohodilo mezi slovy.
A v neposlední řadě kolik odmítnutí či zavrhnutí za tím vším je. Jo, i to tam je.
Co tím chci říct - hele, vytrvej. Sázej ty sazeničky, ta malá semínka. Z některých po čase vyrostou krásný květiny nebo úroda. A z některých ne - to je v pohodě. Vždycky ale pamatuj na to, že nikdy nevíš, z který sazeničky co vyroste. A taky žádná z nich nevyroste za den. Ale ty se o ně každej jeden den starat musíš. Protože něco chceš. To je ten úděl, který přijmi.
Ja to přijala. Ač jsou ty mé sny tak velké, náročné, složité a těžké. Ale taky jsou tak skvělé. O to víc o tu úrodu musím pečovat. Protože ji chci výjimečnou.
Takže jen reminder - vytrvej. Jako každej zahradník vytrvá, když sazí tu nejhezčí růži jeho zahrady. Jednou to bude stát za to. A i když máš pocit, že se nic neděje, tak děje. Jen je to zatím pro lidské oko neviditelné.

Jo, přesně o tom je tenhle díl.

Co když problém není v tom, že nemáš, co chceš. Ale v tom, že už máš dávno to, co sis kdysi přál? Víš, ono se můžeš ztratit i ve vlastním snu. A je v pohodě, když z některých snů zkrátka vyrosteš. Nejsi stejným člověkem nyní, jakým jsi byl před deseti lety. Ale chápu, že se těch dřív vytyčených misí člověk zkrátka vzdávat nechce. Už do toho investoval hromadu času, energie i peněz.

Nezačíná to vyhořením. Začíná to tím, že ráno vstaneš a všechno funguje. Jen ty už v tom nejsi. Tak přesně na tento stav se podíváme. Spolu, pod pokličkou a se vší ryzostí, jak to u mě zkrátka znáš!

Máš pocit, že seš prostě přetíženej? Unavenej? Nebo roztěkanej? Možná stojí za to změnit prostředí, aspoň na pár dní. Jako jsem to udělala já. Z rušné Prahy odjela do klidného Zlína, ubytovala se v malém penzionu a víkend strávila mezi čtyřmi zdmi. Bez sociálních sítí, s co největším množstvím vypnutých stimulů.

Nebudu ti lhát, mozek začal hledat jiné opěrné body. Ale taky si začal připouštět to, co dlouho nechtěl slyšet. Ono vážně platí, že v klidu se nachází odpovědi. Anebo alespoň uvědomění toho, na čem tady vážně záleží.

Zkus to taky. Možná se za pár dní naučíš víc, než si nyní připouštíš.

Věděli jste, že do dvanácti let dětský mozek nasává jak houba? Vstřebáváme úplně všechno, vč. naučených vzorců našich rodičů, které si přebíráme do dospělosti. A je potom o nás a na nás, jestli s nimi něco uděláme či nikoliv.

Já si řadu z nich odblokovala, až na jeden jedinej – ten, který se mi podepisoval tak moc do partnerských vztahů. Strach z opuštění. A tak jde nová epizoda SEBEterapie pořádně na dřeň. Protože pokud jsem si tento strach dokázala pojmenovat já, dokážete si ty svoje pojmenovat taky. #vicodvahy, drazí moji.

Tak schválně – když se vyfotíš se svými kamarády, na koho jako prvního koukáš, jestli m to na fotce sluší? Pro odpověď, myslím, nemusím chodit daleko, že?

Takzvaný spotlight effect je něčím, co každý den ovlivňuje naše chování. Máme pocit, že na nás míří všechny reflektory světa, ale co když nemíří? Co když je to jen obraz v naší hlavě, který nás tak moc formuje (a velmi často negativně)?

V nové epizodě se podíváme na otázku, jestli náhodou ten jediný názor, na kterém tady záleží, není ten tvůj. Protože – na chvilku si to přiznej – co kdyby to byla pravda?

A  co když tě neunavuje samotný život, ale to, jak moc se ho snažíš držet pod kontrolou? Ne vždycky máme všechno pod kontrolou, respektive je v pořádku, že nemáme. Kam by se pak poděla možnost životu, aby nás překvapil? Někdy se možná tak moc snažíme přečůrat život, aby on pak přečůral nás.

Co však můžeme mít pod kontrolou, je jedna jediná věc, kterou můžeme udělat do dvaceti čtyř hodin. Jedna maličká, která může přinést velké věci. Jedna, díky které projevíme zájem o život.

Otázka ale zůstává stejná - proč se pořád snažíme mít pod kontrolou úplně všechno? A co přináší chvíle, kdy se prostě jen vzdáme té kontroly? Tam se, panečku, pak začínají dít věci!

Někdy potkáte člověka, který ani nemusí být nejhlasitější v místnosti, a stejně ho nejde přehlédnout. Důvod je prostý – prostě dělá to svoje. Je maximálně přítomný v daném okamžiku. A tak to vypadá, že kolem něj "bouchají ohňostroje".

Proto vás chci vybídnout k jednomu – kde jste plně autentickými? Protože jsou věci, které nejde odprezentovat ani ovládnout marketingově. Prostě jsou.

Možná jen být víc tady a teď. Protože pouze tady a teď najdeme svobodu. Ne v minulosti ani přítomnosti, tady a teď.